Slečna katastrofa

7. kapitola

Práce se jen valila a nebyl čas sedět ve sborovně a vykecávat o tom, jaká dieta je teď in. Chtěla jsem se prosadit a být ve svém oboru na vrchu pyramidy, čehož lze dosáhnout jen čtyřmi věcmi- zkušenostmi, praxí, pílí a být otevřená novým možnostem. Držela jsem se svých myšlenek a brzy si uvědomila, že mě čeká výběr mezi tím zda chci mít přátelé, nebo zda chci být dobrým a uznávaným pedagogem, protože ostatní neměli stejný pohled na věc jako já a ne každý byl ochotný poslouchat mé inovativní nápady.

Dny příprav plynuly a konečně nastal první školní den. Ráno bylo úplně úžasné a já byla celá nadšená a natěšená. Všechno mi to vydrželo asi deset minut, dokud jsem si nestihla skřípnout prst do dveří, zlomit klíč v zámku od sklepa a nejspíš rozbít auto, protože to, co to auto vydávalo za zvuky, bylo naprosto neuvěřitelné. Přes noc se z mého tichého Hyundae Bezzubky stala formule s vytuněným motorem řvoucím, jako kdyby pod kapotou měl víc jak jen stádo koní.

Nasupeně jsem vylezla z auta s tím, že pojedu autobusem, ale zase se mi nechtělo v lodičkách a šatech na autobus. V rychlosti jsem se podívala v kolik přesně musím být na zastávce a mile mě překvapilo, že mám ještě skoro dvacet minut. To je akorát na to, abych se převlékla, došla na bus, dojela do práce a převlékla se zpátky do slavnostního. Měla jsem radost, že nemám šanci začít plašit, přece jen když nejsem pod tlakem dělám míň chyb a míň chyb byl jednoduchý algoritmus pro jednodušší život.

Vyběhla jsem schody, za běhu si svlékala balerínky a šaty, a vzápětí na sebe soukala triko a legíny. Popadla jsem ještě mikinu, věci si připravila do tašky a vracela se do obýváku pro brýle. Kdyby mě někdo pozoroval, nejspíš by hledal další chapadla, protože jsem vážně musel vypadat jako chobotnice.

Seběhla jsem schody dolů a běžela na autobus, který akorát přijížděl. Taková úleva, která zaplavila celé mé tělo! Já to zvládla aniž bych si zlomila nohu či cokoliv podobného!

Pocit nadšení vystřídal nevinný pocit nahlodávání, že mi něco chybí. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem něco důležitého zapomněla, ale zároveň jsem nemohla přijít na to co. Když se autobus blížili ke škole, tak mě realita praštila do obličeje a já si uvědomila co nemám.

Taška se šatama! Plácla jsem se do čela a začala přemýšlet co budu dělat. Přece nemůžu do sborovny nakráčet jako tak jsem tady, když jsou všichni nastrojení. Ale autobus zpátky a znovu do práce jsem také nemohla zvládnout. Panika. Panika. Panika, ztráta vědomí a dýchání a panika. Tohle zavánělo pěkným malérem. Vůbec jsem se přes veškerou paniku nemohla uklidnit. Zklidnila jsem se až když mi došlo, že takhle žádnou situaci nevyřeším.

Vystoupila jsem na zastávku a v rychlosti projela mobil. Bohužel mě nenapadl nikdo, kdo by mi mohl nějak pomoct. Lépe řečeno napadly mě hned dva lidi, ale jeden mě poslal k šípku, že nemá čas a druhý byl v práci. Napadla mě ještě blízká kamarádka, ale té jak naschvál nenastartovalo auto, Anik přišla nedávno o papíry a její opěvovaný Jacob byl ve své práci. Plivala jsem nadávky a lovila klíče z tašky.

Začala jsem odemykat dveře, když mi je někdo otevřel přímo před nosem. Samozřejmě jsem se nemohla vyhnout Darcymu, který byl výjimečně v košili a upnutých černých sexy džínách. Jeho pohled bylo čiré zděšení.

„Neplánujete jít na slavnostní zahájení takhle, že ne?" Uhodil na mě bez pozdravu jako bych se už teda tuplem zbláznila a já nechápala o co mu jde. Myslí si, že jsem fakt tak pitomá? Jasně že ne, jen neví jaká chodící pohroma jsi. Odpovědělo mi mé podvědomí kousavě. Já jsem se nezmohla na nic víc než křečovitý úsměv svědčící o mém brzkém zhroucení. Našla bych nějakou vtipnou poznámku, ale bohužel jsem se neměla ani k tomu.

Darcy byl všechno možné, ale určitě nebyl hulvát, který by místo pomoci nadával a urážel. „Hádám, že máte náročné ráno, tak se podíváme co se s tím dá dělat, protože máme asi tak dvacet minut než sem přiběhne čtyřicet dětí." Snažil se být optimista a zachránit situaci a možná v tu chvíli vypadal jako Thor, co se snaží zachránit svět bez újmy na životě. Já věděla, že dnešní den mě bude stát jedny nervy, protože i když byl roztomilý, tak fakt netuším, kde by vzal šaty v mojí velikosti. „Pokud nejste transvestita, tak mi asi nemáte jak pomoc." Kuňkla jsem zoufale. „No transvestita sice nejsem, ale mám tady auto a pokud vím, tak nebydlíte úplně daleko. Po cestě mi alespoň povyprávíte o vašem šťastném dni. Chci to slyšet do detailů ať vím, co od vás ještě mohu v příštích dnech čekat a co vše si mám do třídy pořídit. Na seznamu mám zatím helmu, něco čím schováme všechno ostré a odstranění štaflí z vaší blízkosti. Napadla mě ještě dětská pojistka, ale to je zatím ve hvězdách, protože věřím že byste našla způsob, jak si ublížit i s ní." Zazubil se a já pocítila štěstí, dojetí a úlevu. Tenhle chlap si zahrál na chrabrého zachránce přesně ve vteřině, kdy jsem ho nejvíc potřebovala.

Dokonce jsem Jasona málem i objala. Samozřejmě už za tu myšlenku jsem zrudla jako rajče, sklopila hlavu a doufala, že neumí číst myšlenky. Jason se vrátil nahoru pro klíče a jako princ v černém mercedesu vyjel napospas času, aby zachránil mě, spanilou slečnu katastrofu.

Byla jsem už malinko negativní, takže mě napadlo, že nám třeba dojde benzin, rozbije se motor, nebo brzdy, popřípadě srazíme srnu, jelena, jednorožce, nebo kdejakou havěť, ale všechno bylo v pořádku a probíhalo hladce a bez komplikací. Možná na mě přestala slečna katastrofa působit, napadlo mé podvědomí. Ale to by spíš přistáli na zemi mimozemšťané, než by se stal takový zázrak.

K mému údivu i překvapení jsme to ke mně zvládli během deseti minut, takže jsem měla čas necelých pět minut abych se převlékla.

Přesně jako taková vichřice jakou jsem se prohnala před necelou hodinou jsem se prohnala i nyní. Nasoukala jsem se do šatů, jednou rukou jsem si dopínala zip a tou druhou jsem si nazouvala boty, přehodila kabelku a letěla dolů. Ve výtahu jsem si ještě stihla doupravit líčení a utíkala zpátky k autu.

„No to tedy bylo rychlé." Spustil Jason a v momentě, kdy se na mě podíval se zastavil a neřekl ani slovo. Jeho výraz zjihl a on na mě chvíli s překvapením v očích zíral. Nad jeho pohledem jsem celá pookřála a živě si vybavila vzpomínku, kdy přesně takhle pozoroval Damon Salvatore Elenu Gilbertovou v Upířích denících.

Trochu jsem si odkašlala a připomněla mu, že máme celkem naspěch. Jason se jen pousmál a jeho odpovědí bylo, že máme všechen čas světa, ale zároveň pustil rádio a já si nebyla jistá tím, co přesně řekl a zda to vůbec bylo určeno mně.