Slečna katastrofa

3. kapitola

Marge, hlavní vychovatelka, si mě přebrala a společně s Lucy, další novou vychovatelkou, mě odvedla na druhou budovu prvního stupně, kde jsou všechna tři oddělení školní družiny. Po cestě nám vysvětlovala různé věci ohledně chodu družiny, kroužků, administrativy a vyzvedávání dětí. Bylo toho tolik, že jsem ani nedokázala udržet pozornost a v hlavě mi hučelo.

Ve sborovně se mi představily ostatní učitelky a asistentky, tentokrát z prvního stupně, které jsem sice viděla na poradě, ale neměly jsme čas se jedna druhé představit. Už se mi povedlo zapnout mozek a aspoň tyto kolegyně, se kterými se budu potkávat každý den jsem si ukládala do paměti. Až když se mi představovala poslední kolegyně, tak se má pozornost přesunula jinam.

Tentokrát to nebylo mou chorou hlavou, nebo strachem, ale zaujaly mě zelené, smaragdové oči, vysoká postava zhruba tak dva metry, blonďatá hříva střižená lehce po ramena, vousy jaké můžete vidět u motorkářů a tělo, které tesali řečtí sochaři. Zatraceně moc mi připomínal Thora z Avengers. Ta podoba mezi ním a Chrisem Hemsworthem byla neuvěřitelná. Tvrdý, poměrně hrubý výraz na okamžik překryly jiskřičky, ale jak rychle se objevily, tak rychle i zmizely.

Musela jsem polknout, protože jinak bych se asi udusila. Tohle musel být ten Darcy. Zkousla jsem si ret a mé myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem než měly. Rozhodně to nebyl žádný důchodce, mohlo mu být kolem pětatřiceti.

Osoba se přiblížila ke mně a napřáhla dlaň mým směrem. Já jsem chvíli přemýšlela a ztrácela se v těch očích. Nikdy jsem podobné oči neviděla, měly v sobě tolik barvy a energie! Nakonec jsem si malinko odkašlala a konečně mu lehce stiskla ruku. „Jason Darcy, těší mě." Sdělil mi cizinec to, co mi bylo už dávno jasné. „Diana Becket, i mě těší. Prý budeme mít společnou třídu." Naťukla jsem zlehka, jelikož jsem už chtěla vidět své království a zajímala mě také jeho reakce na celou situaci. „Ano, ale že bych z toho byl nějak unešený se teda říct nedá." Probodl mě svou smaragdovou zelení a já na prstech ucítila elektrický výboj. Zároveň jsem však na sobě vnímala pohledy všech učitelek ze sborovny a Jason asi taky, protože po chvíli navrhl, abychom se šli podívat na třídu. Vyšli jsme se sborovny a i tak jsem věděla, že jsme hlavním tématem konverzace. Byli jsme hlavní atrakcí budovy a to jsem znala Jasona ani ne minutu. Mám takový pocit, že tento rok bude jedna velká telenovela a ne všichni budou diváci nebo herci.

„Celá tahle situace je mi dost proti srsti, to už jsem řekl i Meggie a rovnou to říkám i vám. Výslovně jsem požádal, abych byl přizván k pohovoru, což se nestalo, z čehož plyne, že se spolu setkáváme až nyní. Prý vybrali tu lepší možnost, ale snad vás neurazím, když řeknu, že bych se o tom rád přesvědčil, Nedám na ničí názor mimo svého instinktu." Do hlavy jsem si napasovala několik poznámek včetně toho, že budu muset zabrat, abychom spolu aspoň trochu vycházeli. Nepůsobil na mě zle, ba naopak, ale zneklidňovala mě má hlava, která neměla sebemenší tušení kam tohohle chlapa zařadit. Něco mi říkalo, že nebude úplně čitelný typ.

Třída byla ve druhém patře zastrčená v zadní části chodby po levé straně, ale líbila se mi. Byla velmi útulná a já se těšila na práci v této třídě. Jen jsem úplně nevěděla, kde se tady zmáčkne 30 dětí, protože prostory třídy opravdu nevypadaly nafukovací. Jason asi pochopil můj výraz, ale nijak se k tomu nevyjádřil. Bylo jasné, že ani on si to nevybral a tudíž z toho má podobnou radost jako já. „Tady je naše království. Bude tady první třída." Sdělil mi důležitě. „A dalších 30 dětí odpoledne v družině," Doplnila jsem malinko zoufale. Vážně jsem si nedokázala představit jak to bude probíhat. Hlavně bych tu měla mít zázemí i jako asistentka i jako vychovatelka a já si nebyla jistá zda něco takového zvládnu pod něčím dozorem. Uměla jsem vzít za práci, to byl skutečně ten nejmenší problém, ale něco jiného je, když při práci můžete svobodně dýchat a něco jiného je, když nad sebou máte dozorce jako ve vězení.

„Tak ale stejně budete převážně venku, a přes zimu můžete chodit třeba sáňkovat a nebo jít do tělocvičny, no ne?" Sledoval mě po očku výrazem, u kterého jsem si byla jistá, že to myslí skoro vážně. Zvedla jsem nechápavě obočí a vykuleně vstřebávala jeho výrok. „Prosím? Asi vám úplně nerozumím." „No s dětmi. Budete převážně venku, ne?" Zopakoval jako bych byla mentálně retardovaná. Přejděme prosím, že jsem si tak chvílemi opravdu připadala. „A vyrábět budeme kde?" Zasmála jsem se nechápavě. „Vyrábět?" zašklebil se Jason, jako by to slovo slyšel poprvé v životě a přišlo mu strašně vtipné. „Ano? Kreslit, malovat, zpívat. Jako v každé normální družině." „Nebudu vám bořit vzdušné zámky, ale tady se nemusíte namáhat. Dětem stačí, když jim dáte míč a necháte je hrát vybíjenou." To mi jako tenhle chlap chce sdělit, že nemám nejmenší nárok na to naučit děti stříhat a využívat pestrou škálu výtvarných technik? „A stříhat se naučí kde? Už vás vidím, jak s dvaceti dětmi, které vidí nůžky poprvé v životě sám něco tvoříte. Tedy pokud nechodíte jen hrát vybíjenou." Odvětila jsem dost rozhořčeně.

Tiše jsem si povzdechla, protože pokud mám být upřímná, tak to co mi můj kolega řekl, mě moc nepovzbudilo. Milovala jsem družinu. Měla jsem krásné vzpomínky na dobrodružství a přespávaní ve škole a stavění domečků pro skřítky. Dokonce mám schované i tričko, které jsem sama batikovala. Těšila jsem se, až si budu takové akce plánovat sama a to málo, co mi chybělo jako dítěti na podobných akcích budu moc uskutečnit a realizovat v plné síle a zbroji.

Zpráva, že tady se vyrábí jednou za čas a ještě si to nechávají učitelky u sebe, aby měly co na výzdobu mě poněkud vyděsila a znepokojila. Přece pro každé dítě je vnitřní motivací, když vidí svá díla a samo je může zhodnotit a uvědomit si tak, o jak velký kus se posunulo. Alespoň tak by to podle mého názoru mělo být.

Rozhodla jsem se vypracovat plány a stejně jet podle sebe. Nikdo mi nebude nakazovat co mám jak dělat. A už vůbec mi nikdo nebude kazit sny, i kdybych se měla zpovídat vedení. Jsem tady pro ty děti, které už takhle ve volném čase nic moc navíc nedělají.

„No proto taky.." Podívala jsem se do těch smaragdových očí a uvědomila si, že na mě nejspíš nějakou chvíli Jason Darcy mluví. „Vnímáte mě vůbec?" Zarazil se Jason a sjel mě přísným učitelským autoritativním pohledem. Zpanikařila jsem a s pohledem zabodnutým do země jsem se začala omlouvat. „Promiňte, trochu jsem se zamyslela. Co jste říkal?" Darcy protočil oči a vypadalo to, že už si na mě udělal obrázek a ne zrovna moc hezký. „Že bych byl velmi nerady kdybyste používala tabuli a nějak víc pracovala na třídním počítači. Jinak si tu snad moc překážet nebudeme." Mlasknul a výraz společně s hlasem, který nahodil byl skoro ironický, poznamenalo mé podvědomí, které se najednou probudilo k životu.

Zavrhla jsem protočení očí a dál přemýšlela nad výzdobou. Kde a jak jí udělat? Kam dát hry, výtvarné potřeby a knížky, kterých mám doma celý tucet. Čímž jsem si vlastně připomněla, že si sem postupně budu muset navozit svá portfolia, abych měla z čeho čerpat.

Zavřela jsem oči a představila si perfektní třídu. Komplikace byly hned na začátku. Například jsem neměla ani nástěnku, jediná skříň byla malinká, takže se do ní sotva vešly papíry a i kdybych si něco někam chtěla dát, tak by se to buď nevešlo, nebo překrývalo s pomůckami pro prvňáčky a svatým pravidlem, které pro mě platilo bylo, že třída má stoprocentní přednost.Přesně jsem věděla co potřebuji, jen jsem to neviděla jako reálnou možnost. Hodil by se mi patent na Hermioninu kabelku, jen bych upravila základ a pozměnila kabelku na skříň, protože pak bych se tohoto problému okamžitě zbavila a nemusela doprošovat Darcyho, který měl obrovskou prču z toho, jak na mě může pouštět hrůzu.

No bude to zajímavý rok, ale věřím, že se do všeho dostanu a levou zadní, jednu po druhé překonám všechny překážky. Hezky krůček po krůčku.