Slečna katastrofa

1. kapitola

Zarytě jsem koukala do země. Nikoho jsem tu neznala, mimo jednoho učitele, který mě učil ještě na mé základní škole v sedmé třídě zeměpis. Ruku na srdce, nebylo to tak dávno, jak se může zdát.

Představování mých nových kolegů probíhalo tak, že se mi jeden po druhém představili a já během dvou vteřin zapomněla téměř všechna jména, která jsem slyšela. Jediné, co můj mozek vnímal bylo zda jsou mladší, starší, příjemní, nebo působí na první pohled arogantně. Nedávala jsem sice na první dojem, ale někdy k vám promlouval vnitřní hlas a odhadl druhou osobu, aniž by ji blíž poznal a povětšinou se náš vnitřní hlas nemýlil, takže jsem si byla jistá, že s jedním člověkem jsme si rozhodně nesedli a stačil mi k tomu doslova jeden pohled.

Vážně jsem se snažila vzpomenout si na jméno kolegyně, kterou jsem nejspíš odněkud znala, ale odkud bylo pro mě záhadou stejně jako její jméno, které mi taktně a krapet odměřeně zopakovala dvakrát a já si ho stále nepamatovala.

Snažila jsem se zapamatovat si aspoň někoho, ale můj mozek prostě dnes rezignoval a nešel resetovat, takže jsem všem všechno odkývala, aniž bych věděla s čím jsem to souhlasila.

Vlastně jsem ani nevěděla, zda mi moji ode dneška oficiální kolegové nabídli tykání, nebo vykání. Jen jsem tam tak pitomě stála, usmívala se a nadále kývala hlavou, jako štěně, které bylo narozdíl ode mě aspoň roztomilé.

První den v nové práci, nejmladší na pracovišti, v podstatě bez zkušeností a v tomto oboru bez praxe. Přesto byla paní ředitelka milá a vstřícná, a k mému neuvěřitelnému štěstí, velmi zoufalá, takže by nejspíš zaměstnala kohokoli. K mé radosti, a vytržení obrovského trnu z paty, jsem na pohovor přišla jako první a svým entuziasmem ji přesvědčila, že se pro tuto práci nesmírně hodím, takže zaměstnala mě a splnila mi tím můj největší sen, který se začal tvořit ve čtvrté třídě. Stát se plnohodnotným pedagogem.

Studovala jsem peďák na střední škole, a do budoucna jsem měla velké plány včetně vysoké, ale abych mohla svou budoucnost uskutečnit, potřebovala jsem peníze, které se daly vydělat pouze prací a trávit šestnáct hodin někde za kasou, nebyla úplně práce pro mě. Ne že bych to odsuzovala, jen prostě nejsem na práci s lidmi, o čemž jsem se přesvědčila už dřív. Začala jsem pracovat, když mi bylo čtrnáct let. Uklízela jsem v jednom obchodním centrum, ale když jsem odešla na internát, tak si za mě museli najít náhradu, takže jsem po roce byla propuštěná.

Na střední jsem si našla práci v malém řeznictví, a ta práce mě sice bavila, ale někteří lidé umí člověku pěkně zvednout mandle a sem tam si na mě někdo vyléval své mindráky a já z práce chodila vyšťavená a unavená. Přesto jsem vydržela a snažila se práci odvádět jak nejlépe jsem dokázala. O práci jsem přišla po třech letech, když se nám změnila vedoucí a já onemocněla. Měla jsem tehdy zánět průdušek a vedoucí mi napsala, že až mi bude lépe, tak ať si přijdu podepsat výpověď. Byla jsem z toho dost vyjevená a zlomená, protože do té doby jsem neřešila žádný konflikt, který by byť jen jedním náznakem znamenal vyhazov. Samozřejmě, že hádky, nebo chmury se občas řešili, ale kde ne a dostat vyhazov za nemoc ve mně nechalo nedůvěru do dalšího zaměstnání. Demotivovalo mě to.

Skloubit práci se školou byl oříšek, kord když jsem musela respektovat podmínky intru a i jako pracující být nejpozději v deset večer na pokoji. Měla jsem jen omezený počet možností, a jako dobrý nápad se zdála práce za barem. Já potřebovala práci a šéf hospody někoho, kdo vezme noční směnu, což mu holky s dětma brát nechtěli, takže si vybral právě mě. Z intru jsem odcházela každý večer přesně v osm hodin a vracela se na svůj pokoj po vyučování. I tahle práce mě bavila a měla něco do sebe, jen mě neuvěřitelně vysilovala, protože jít po noční rovnou do školy se mi dost často nevyplatilo. Na denním pořádku byly poznámky, že spím při hodině, nesoustředila jsem se na vyučování, testy a i s váhou jsem šla rapidně dolů, ale byla jsem finančně nezávislá a mohla si pořídit auto, nový šatník i věci, které se mi líbily. Ne že bych peníze rozhazovala, naopak jsem byla skromná, ale mohla jsem si dovolit víc než kdejaká spolužačka a tím jsem se setkávala s žárlivými a nepřejícnými pohledy.

V maturitním ročníku jsem si dala pauzu, abych se mohla soustředit na školu a po maturitě nadešel čas věnovat se tomu, co jsem studovala. Přestěhovala jsem se do rodného města, kde se můj sen zrodil a skočila do života dospělých rovnýma nohama. A s hlavou mírně řečeno v oblacích. Každou praxi, kterou jsem měla možnost realizovat v různých zařízeních jsem si maximálně užila a věřím že byla prospěšná pro obě strany ohledně knowhow. Něco nového jsem do zařízení přinesla a něco jsem si od nich, s dovolením učitelky samozřejmě, odnesla.

Miluju práci s dětmi, protože děti jsou upřímné a řeknou vám vše bez obalu. Zvednou vám náladu jen úsměvem, jsou empatické a i ti největší raubíři vědí, kdy dost znamená dost. Takže jsem se zkrátka držela určitého plánu, který se mi rýsoval a šla jsem za svým snem. Začít sbírat zkušenosti a započnout tak svou pedagogickou praxi. Sedět v kabinetě do čtyř hodin a opravovat sešity. Přemýšlet, co udělat navíc a jak komu pomoc, aby neměl strach z předmětů, ale ani strach za mnou přijít, když se bude dít něco vážného, nebo si jen nebudou mít s kým popovídat. Změnit starý způsob vzdělávání ve stylu teď tady budeš sedět v lavici a opisovat si jako opice do sešitu a běda jak se to nenaučíš nazpaměť!

Hned po maturitě jsem rozeslala životopisy s tím, že bych chtěla pro začátek do školky, nebo do domu dětí a mládeže, protože jsem si živě nedokázala představit jak učím deváťáky, když jsem ještě před pěti lety byla na jejich místě. Na mé základní škole jsme jako třída vzhlíželi k mladým učitelům, rádi jsme si s nimi povídali, ale většina mě nenaučila do života nic prospěšného a byli spíš našimi kamarády, než kantory, či autoritou. Nechtěla jsem svou pedagogickou kariéru a působnost začínat špatnými metodami a kazit tak mládež. Chtěla jsem vzdělávat a jít příkladem.

K mé smůle jsem se ale nikde nechytala, a když už to vypadalo slibně, tak mi nakonec vždy přišla stejná omluvná odpověď formou smsky, emailu, nebo hovoru. „I když jste se nám na pohovoru líbila, tak vám bohužel musím sdělit, že jsme vaše místo obsadili někým, kdo už má částečnou praxi. Váš životopis si ale ponecháme a v případě volné pracovní pozice, se vám rádi ozveme." Někdo za tím ještě dodal „Přijali jsme někoho, kdo má mimo praxe dostudovanou vysokou školu, pedagogické minimum či titul potřebný k této práci." Taková věta mě někdy dokázala zkazit den, protože k učení v mateřské škole je nejnižší možné vzdělání maturita z pedagogické střední školy, kterou jsem úspěšně zakončila a přesto to někomu bylo málo.

Nevzdávala jsem se, občas jsem zaklela, jindy byla naštvaná, smutná, nebo nabroušená, ale nevzdala jsem se, protože můj entuziasmus a pozitivní myšlení předčilo veškeré špatné myšlenky a naděje pro mě umírala jako poslední. Motivovala jsem sama sebe a věřila v lepší nabídku, která mě jistojistě čeká každým dnem.

Blížil se konec prázdnin a mě už začala sžírat panika, že nezaplatím příští nájem. Přesně dva týdny zbývaly do konce prázdnin a můj mozek si uložil ultimátum, že pokud se nestanu do příštího týdne učitelka, v neděli rozešlu svůj životopis do krámů, knihkupectví a menších firem, kde budu mít rozhodně větší šanci přijetí, i kdyby jen na místo asistentky. Cíl jsem měla jasně stanovený, a i kdybych si ho měla splnit oklikou, tak jsem věděla, že nepolevím.

Ve čtvrtek se jako příslib skvělé budoucnosti rozezvonil můj telefon. Na poslední chvíli se mi ozvala právě paní ředitelka ze základní školy, která už mi jednou odepisovala na e-mail, že má všechna místa plně obsazena. Včera narazila na problém a shání na půl úvazku asistentku a na půl úvazku družinářku. Já jsem samozřejmě víc než ochotně souhlasila, že se dostavím v pátek na pohovor. Slíbila jsem si, že si nebudu nic nalhávat ani plánovat, dokud nebudu mít jasnou odpověď. Byla jsem nervózní a zároveň zvědavá, co mi další den přinese.