Cherry [H.S] (After We Met) ✔️

Epilog

Byly to krásně prožité dny Harry. Ale teď...doufám že jsi naživu. Píšu ti další dopis, protože se bojím, že už tě už nikdy neuvidím. Tvoje smaragdové oči. Tvoje kudrlinky ve vlasech....a především tvoji čistou duši.

Ten večer plesu, jsme odešli dříve...chtěli jsme se podívat na hvězdy, ale nestihli jsme to. Poslední co si pamatuji byl tvůj křik mého jména... Pamatuješ?

Teď tu sedím, s cárem papíru podobající se účtence, s nulovou nadějí že by jsi si tohle někdy přečetl.

Je až zvláštní kolik se toho může změnit za tak moc krátkou dobu. Díky tobě jsem našla nový smysl života. Vždycky jsem říkala že jsou všichni zaslepení těmi pohádkami, které nám od malička cpali do hlavy.

Ale právě ty, jsi příkladem, že ty pohádky nejsou obyčejné výtvory fantazie. Šťastný konec opravdu existuje a já doufám, že ho spolu zažijeme. Ano...možná jsem teď někde v podzemí a absolutně nevím, kde to vlastně je...ano v podzemí ale poloha?Neznáma.

Už několikrát jsi si mě zas našel...teď doufám, že já najdu tebe.

Londýn...tam jsme se poprvé setkali...a taky jsme se tam znovu shledali...v té době jsem tě neměla moc v lásce...ale postupem času jsem si uvědomovala...že jsme prakticky stejní. Po několika týdnech, jsem s tebou chtěla sdílet život. Každý okamžik...

Jak už jsem jednou v minulosti napsala. Jednou se zas uvidíme...zítra...za týden...měsíc...nebo dokonce za rok. Ale slibuju ti...že se uvidíme.
        Miluju tě.

Už mě nezajímalo to že bych neměla své staré vzpomínky. Měla jsem ty nové. Jediné co mi v životě chybělo bylo 6 lidí a jeden na cestě. Bylo sobecký si furt přát něco pro sebe, když jsem mohla něco přát těm druhým. Uvědomila jsem si to až s Harrym.
Uvědomila jsem si že jediný kdo byl zaslepený, jsem byla já. Ale teď už nejsem...snad. a můj život...teprve začíná. Pokud se dostanu ven. Někdo mě unesl...nevím kdo. Nevím co. A ani nevím kde jsem. A je jen otázkou času...až sem někdo přijde... Uplatnit můj osud.

Stále jsem doufala že uvidím dítě May....doufala jsem že uvidím zelené oči patřící Harrymu...Zaynovo ulízané vlasy....že si zahraju s Niallem Fifu...Liamovo ťukání do klávesnice, patřilo k denní rutině a teď mi to tu chybí...a Louiho otrávené pohledy, které dokázal z minuty na minutu přeměnit na šťastné.

Chtěla jsem je ještě naposledy obejmout.

Každý příběh jednou končí...ale doufám...že ten náš...teprve začíná.