Cherry [H.S] (After We Met) ✔️

01

5.5.2023

Už jsou to tři roky. Lidé se mě každý den ptají jak se mám,jak to zvládám nebo jestli si na něco vzpomínám.

Má odpověď vždy zní "Cítím se dobře.Ne na nic si nevzpomínám"

Ale pravda je však taková že jakmile vyslovím první část věty kterou říkám tak často....Lžu. Nevím jak se cítím. Jak bych taky mohla?

Každý den do mě tloukli jak se mi vzpomínky vrátí. Že život je růžovější jen se stačí rozhlédnout, ale když se rozhlédnu vidím jen osoby zaslepené věčným vyprávěním o šťastném konci. O šťastném konci kde se většinou píše "Žili šťastně až do smrti"

Jenže zapomínají na důležitý fakt. Nikdy se tam nepíše co je potom, nebo co bylo předtím. V takových příbězích nikdy nevypráví o tom špatném. O chybách které jsme dělali,děláme a vždycky budeme.

Jako já....před svou autonehodou jsem byla zaslepená tímhle vším a neviděla jsem pravdu. Možná se ptáte...jak to všechno vím?

Je to vlastně strašně jednoduché...spoustu lidí mi o mně něco řeklo.

Podle toho co vypráví jsem byla zaslepená tou nereálnou realitou a nikdy jsem neviděla pravdu která byla všude kolem mě. Stačilo se rozhlédnout...jak mi všichni teď radí.

Taky jsou to tři roky od té chvíle s tím idiotem z výtahu. Nejsem si jistá jestli se to opravdu stalo ,nebo to byl pouhý výmysl mé v té době omámené hlavy. Ale čím jsem si opravdu jistá, je že ho rozhodně nechci potkat znovu. Kdo by taky chtěl?

Sedím na lavičce v centrálním parku. Rozhlížím se a pozoruji procházející lidi. S knížkou v ruce se vydávám na další nudný den v mé práci.

Pracuji v malé kavárně. Našla jsem si tam i kamarádku. Jmenuje se Maya a je o něco starší než já. Je trochu šiblá, ale to já taky.

Otevřela jsem skleněné dveře a můj příchod oznámil zvoneček nad nimi. Pár lidí mi věnovalo úsměv. Mezi ně patřila i vysoká blondýnka za pultem.

"Konečně jsi tady...nám novinu" Maya si začala sundavat zástěru. Co to zas bude?

Malými dvířky jsem prošla za pult a knihu jsem si položila vedle červeného kávovaru. Z věšáku jsem sundala Bílou zástěru a přehodila si ji přes své černé triko a stejnobarevné džíny. Vlasy jsem si svázala do culíku a otočila se na Mayu.

"Tak povídej" usmála jsem se.

"Mohl bych cappuccino se šlehačkou prosím?" Postarší muž se usmíval od ucha k uchu. Ach jo..

Začala jsem připravovat kávu zatím co jsem čekala co z Mayi vyleze.

"Víš jak jsem ti říkala o tom že moji kamarádi mají kapelu?" Řekla nejistě. A věděla proč.

"Jo?"

"Máme volný stup do baru kde dnes vystupují" z ledničky vytáhla šlehačku.

To nemůže myslet vážně. Je středa ,zítra jdeme do práce v 7 ráno.

"Aha...užij si to" falešně jsem se usmála.

Místností se ozvalo hlasité pípání kávovaru oznamující připravenou kávu. Nastříkala jsem na ni šlehačku a podala ji mile vypadajícímu muži.

"Ty jdeš taky...mám dvě vstupenky"

"Zapomeň....to že přijdeš pozdě ty nevadí, ale obě nemůžeme...navíc ve čtvrtky chodí nejvíce lidí"