Cherry [H.S] (After We Met) ✔️

29

"Pane Stylesi, proč jste zrušil tour?" Zeptal se jeden z desítek novinářů.

"Měl jsem osobní důvody" Harry se ani nesnažil skrýt jeho úsměv a to bylo něco, co bych zrovna od něj nečekala.

"Fanoušci se na sociálních sítích dost zajímají o vaší dívku...můžeme dostat její jméno?" O vaší dívku...musela jsem se uchechtnout. Na druhou stranu je to jeden z těch slušných novinářů. Harry se na mě tázavě podíval. Přemýšlela jsem jestli říct své pravé jméno, nebo jen svoji zkráceninu. Na hlavě jsem měla kšiltovku a to účelně. Před tím než jsem se s Harrym vydala k bance, jsem se s May zastavila v kadeřnictví. Moje vrácení do svého pravého já jsem vzala vážně. Mé vlasy už zdobí blond odstíny.

Harry neodpověděl a beze slova se rozešel k prosklenému vchodu banky.

"Harry měl by jsi něco vidět" řekla jsem nejistě. On ústy naznačil "potom".

Vešli jsme do banky. Podlahu a sloupy zdobil bílý mramor. Hned u vchodu stála recepce. Prošli jsme dále do dlouhé chodby a já zůstala stát s otevřenou pusou.

Všude byli vyvěšené obrazy...zobrazovali hlavně růže a noční nebe plné hvězd. Některé neměli žádný smysluplný obrazec. Stála jsem zrovna u jednoho takového. Byl plný různých odstínů modré. Otočila jsem se a zahlédla povědomí obrázek. V jeho rohu se psal můj podpis.

Cassidy Cooper 1.7.2018

Zobrazoval černého motýla. V pozadí bylo spousta barev, takže černá hezký vynikla.

"Je to moje tetování...bylo tvoje nejoblíbenější" Harry si stoupl vedle mě.

"Co že bych měl vidět?" Zeptal se. Zvedla jsem k němu pohled. Bála jsem se jak bude reagovat. May mi tvrdila, že je to jen barva vlasů, ale jakmile jsem se viděla v zrcadle, poznala jsem v sobě Cassidy...ne Katherine.

Vypadala jsem šťastně. Sebemenší změna, vedla k návratu do mé minulosti...

"Jsi připravenej?" Zvedla jsem obočí. Přikývl.

"Slova" hrála jsem jeho hru.

"Jako fakt? Jo jsem připravenej" protočil oči. Tak jo...

1....2...3

Nejistě jsem si sundala kšiltovku. Trochu jsem zaklepala hlavou ze strany na stranu, aby se vlasy rozprostřely.

"Co to sakra..." Vydechl. Opražené se dotkl mých vlasů, jako by se bál, že se rozpadnu.

"Je to blbý?" Zeptala jsem se.

"Ne...naopak je to...skvělý...jen připomíná mi tě to...to vyznělo asi divně. Myslel jsem, připomíná mi tě to, když jsi přijela do New Yorku a já tě tam potkal...zas jako bych tě viděl poprvý...i když to bylo už po několikáté" uchechtl se.

"Takže líbí?" Usmála jsem se.

"No není to špatný" uchechtl se.

"Hej" šťouchla jsem ho do ramene.

Viděla jsem blesk. Co to sakra? Stoupla jsem si na špičky, abych viděla přes Harryho rameno.

Fotograf...

"Ne..." Zašeptala jsem. Harry se nechápavě otočil. Fotograf zamrzl na místě. Věděl, že nemá nic fotit, ale stejně to udělal.

Harry se k němu pomalu rozešel.

"Harry co děláš?" Zamračila jsem se. On mlčel. V budově byli slyšet pouze jeho kroky.

"Pane,vysvětlím to--"

"Nikdy nepochopím, k čemu vám ty fotky jsou...peníze?Peníze nejsou všechno a že o tom něco vím. Jestli jste chtěl fotku, mohl jste si o ní říct" Harry se u něj zastavil. Blonďatý postarší muž se na něj díval se, strachem v očích. Stejně tak jako já, nevěděl co Harry plánuje.

Snažila jsem se co nejrychleji nasadit si kšiltovku a do ní schovat svoje vlasy, ale moc se mi to nedařilo.

"J-já vymažu t-to" muž vykoktal.

"No to bych ti radil' vyprskl. Viděla jsem jeho křečovité pohyby. Chtěl mu vrazit.

"Harry hlavně neudělej žádnou blbost" zakňučela jsem.

Muž zapl fotoaparát. Jeho rozklepanými rukami se snažil vymazat několik snímků. Bylo mi ho líto....možná přijde o práci.

Harry mu vytrhl foťák z ruky a ještě několikrát zkontroloval zálohy. Když uznal že je to čistý, foťák mu vrazil zpátky a rozešel se ke mně.

"Teď si nás vyfoť a vypadni" přitáhl si mě k sobě, chytl kolem ramen a nechal se vyfotit. Nečekala jsem jeho gesto.

"D-děkuju strašně moc" muž začal děkovat. Harry ho spražil pohledem a on rázem pochopil že má zmizet. Rozeběhl se ven.

"Bylo to od tebe hezký" usmála jsem se.

"Mlč" přikázal mi a já ho poslechla.

Každým dnem mě čím dál více překvapuje. Před pár dny jsem v něm viděla člověka, kterému na nikom nikdy nezáleželo, ale čím více ho poznávám, zjišťuji že se zajímá o lidi které má rád více, než sám o sebe.
Že by se mu zželelo i fotografa, kterému hrozil vyhazov?

Podívala jsem se mu přímo do očí, ve snaze najít v nich nějakou emoci. Jediné co jsem viděla, byla jejich zarudlost.

"Proč máš tak červené oči?" Zamračila jsem se.

"Nespal jsem" mykl rameny.

"Proč?"

"Bojím se" stydlivě se otočil.

"Čeho?" Nechápala jsem.

"Říká se tomu insomnia....je to porucha spánku. Člověk se bojí, nebo nedokáže usnout. Většinou je to způsobeno nočními můrami nebo vzpomínkami" vysvětlil.
Věděla jsem že má nočni můry, ale nevěděla jsem že má insomnii...vysvětlovalo by to jeho časté zarudlé oči.

"Dá se to léčit?"

"Nevím"mykl rameny.
......