Graffiti - Larry ✔

22

Dlouho jsme mlčeli. Oba jsme byli zabraní do svých výtvorů, takže nebylo třeba slov. Netušil jsem, jak dlouho jsme jen tak tiše pracovali, ale když jsem vzhlédl od svého konečného díla, slunce po celém temném dni vykouklo zpoza mraků a pomalu se chýlilo k obzoru.

„Máš už hotovo?" ohlédl jsem se na Louise, jenž si zrovna svlékl své špinavé rukavice a mířil ke mně se svým batohem v ruce.

„Mohlo to sice být lepší, ale...," obrátil jsem k němu svůj skicář. Posadil se vedle mě a více se nahnul, aby lépe viděl.

„Wow... to je... dokonalý. Je mi až líto toho, že si to nemůžu vyvěsit ve svým bytě," zamumlal, přičemž ukazovákem opatrně přejel po obrysech jeho postavy. Naschvál jsem ho celého vykreslil tužkou, až na azurově modré oči a široký úsměv. To, co na něm vždy zářilo nejvíc.

„Můžu tě nakreslit znovu," pousmál jsem se a opatrně stránku s jeho nakreslenou maličkostí vytrhl. Otočil jsem se, abych si mohl prohlédnout i jeho výtvor. Vypadalo to úžasně. Nikdy jsem netušil, že se i se spreji dají vytvořit tak skoro živé obrazy.

„Huh... jak to tam chceš dát?" pozvedl jsem tázavě obočí, poukazujíc na mou kresbu.

„Maličkost. To ještě domyslíme," odmávl to rukou, načež se začal přehrabovat ve svém batohu. S povzdechem jsem všechny své věci naházel do toho svého a lehl si na chladnou zem. Hleděl jsem na barevnou oblohu, z dáli byly vidět poslední paprsky zapadajícího slunce.

„Nemáš hlad?" souhlasně jsem zamručel a přijal od Louise nabízenou housku. Ukousl jsem si první sousto s pohledem stále upřeným na nebe. Ucítil jsem vedle mě pohyb, lehce jsem natočil hlavu na stranu a setkal se s modrýma očima. Byl hrozně blízko, leželi jsme vedle sebe namačkaní uprostřed rozlehlé střechy.

„Nádherně kreslíš. Půjdeš potom na uměleckou?"

„Chtěl bych, ale rodiče si přejí, abych studoval doktora. Vím, že je to asi prestižnější a budu mít větší plat, ale...," s povzdechem jsem se odmlčel. Za uplynulých pár týdnů se můj vztah s celou rodinou výrazně zlepšil. Ani jsem netušil jak. Stalo se to tak nějak samo, ale byl jsem za to neskutečně rád.

„Ale?"

„Ale nebude mě to bavit. Už od samých začátků."

„Jsi si vědom, že tě nikdy žádná práce nebude bavit?" zahuhlal Louis skrze žvýkání pečiva. Nepatrně jsem přikývl.

„No... stejně by sis o tom s nimi měl promluvit."

„To sám asi nezvládnu," povzdechl jsem si a znovu se zakousl do housky.

„Tím mi naznačuješ, že si přeješ, abych ti pomohl?"

„Uhodls. Což mi připomíná, že bych tě měl své rodině už konečně představit," cítil jsem, jak vedle mě jeho tělo nepatrně ztuhlo. „Um... cože? Není na to moc brzo? A vůbec... co když se jim ani nebudu líbit?"

„Ale prosimtě... moje mamka tě miluje už jen z toho, jak o tobě doma mluvím. Vždyť jen přijdeš na jeden oběd, seznámíš se, vyslechneš si pár trapných historek z mého dětství, zodpovíš na ještě trapnější otázky a vyrazíš domů."

„Ty o mně před rodiči mluvíš?" ruka s houskou se zasekla na půl cestě k mým ústům. Tváře mi zalila růž, když jsem si uvědomil, jak jsem se před ním prořekl. Nicméně jsem svůj pohled stočil někam úplně jinam, i když jsem cítil jeho oči, jak mě intenzivně pozorují.

„No... já..."

„Víš, jak zkurveně roztomilý to je?" jeho teplý dech mi ovanul krk. Jídlo jsem zabalil do sáčku, načež jsem ho položil vedle sebe. Pomalu jsem na něj znovu přesměroval svůj pohled. Jeho tvář byla přímo nade mnou, nádherně vynikala mezi barevnými oblaky.