Graffiti - Larry ✔

7

O dva dny později:

S úlevným povzdechem jsem zaklapl učebnici biologie a spolu s ostatními věcmi do školy, jsem ji odhrnul na druhou stranu stolu. Byl jsem už ze všeho toho učení vyčerpaný, a to bylo teprve pondělí večer.

Bezmyšlenkovitě jsem už znovu prsty přejížděl po displeji mobilu, v naději, že tam přibude nová zpráva od Louise. Ale stále nic. Od té chvíle, co mě v sobotu po mém opravdu hlasitém hovoru s mou mámou odvezl domů, se neozval. Nalhával jsem si, že je mi to naprosto jedno, ovšem opak byl pravdou. Mé podvědomí doslova prahlo po jakémkoliv kontaktu s tím modrookým brunetem.

A v těch chvílích, kdy jsem nebyl zaneprázdněný učením či myšlenkami na celou partu, jsem si v hlavě znovu přehrával všechny slova, co mi Naomi v ten den vpálila do tváře. Uvažoval jsem nad všemi možnostmi, jež by vysvětlovaly její předpojatý postoj vůči mně.

„Harolde, je večeře!" ozval se z kuchyně tátův hlas. Trhl jsem sebou, jelikož jsem se znovu ztratil ve svých myšlenkách, než jsem se vzpamatoval a rychle zamířil do kuchyně. Momentálně nebylo úplně nejlepší své rodiče jakkoli dráždit - ještě stále zcela nevychladli po mých sobotních činech.

„Už jsi dodělal ten projekt do literatury?" první slova, která jsem z matčiných úst zaslechl. Nynější rozhovory s rodiči se staly spíše výslechy na téma škola.

„Ne, právě jsem se doučil biologii," zahuhlal jsem s plnou pusou zeleniny. Chtěl jsem co nejrychleji pojíst, jelikož s Gemminou nepřítomností - přespávala u svého přítele - bylo v kuchyni tísnivé dusno.

„Fajn. Dokud si ve většině předmětech nezlepšíš průměr, budeš mít domácí vězení. My si tě už ohlídáme. Jasné?" přísný pohled v tátových unavených očích mě donutil poslušně přikývnout, i když jsem si v duchu myslel své. Už od pátku jsem nenavštívil své oblíbené místo, kde mi šlo tvoření ve skicáři mnohem lépe, než kdekoli jinde. Chtěl jsem znovu vzít tužku do ruky a nechat svou mysl vymýšlet zvláštní výjevy, které jsem měl tu čest pochopit jenom já. Ale možná se na mé touze navštívit tohle místo podílela i skrytá naděje, že znovu spatřím Louise. Možná.

*****

V celém domě panovalo ticho, když jsem se okolo desáté večer snažil znovu vylézt z okna. Batoh mi po zádech stále sjížděl na stranu, čímž mi narušoval můj plán být potichu. Přišlo mi, že každý jednotlivý krok, každé vrznutí podlahy se rozléhá každou místností zvlášť jako ozvěna.

Konečně jsem doskočil na trávník a ve světle pouličních lamp se rychlým během vydal na cestu, kterou bych zdolal i poslepu, jak často už jsem po ní šel.

Běžel jsem jak nejrychleji jsem jen mohl, má mysl potřebovala po celém dni na chvíli vypnout. Po chvíli se již odlehlejšími ulicemi městečka ozývaly pouze mé splašené kroky a houkání sovy, jejíž oči mě ze vzdáleného stromu bystře pozorovaly.

*****

Kuželem světla jsem si posvicoval na každý centimetr prázdné střechy. Zběsile jsem se rozhlížel kolem sebe, cítil jsem ve vzduchu štiplavý pach barev, jež stále schly na zdi a tvořily prozatímní nejasný obrys nového graffiti. Byl tady, ale nedokázal jsem odhadnout, kdy odešel.

Odhodil jsem batoh na zem a sám se usadil vedle něj. Chtěl jsem vytáhnout skicář a začít se znovu věnovat tomu, co mě ze všeho nejvíc baví a zakrýt tak své zklamání, které jsem z jeho nepřítomnosti cítil.

„A já jsem snad vzduch?" ozval se kousek ode mě zhrzený hlas.

„Louisi?!" nadskočil jsem leknutím. Nahmatal jsem baterku a lehce jejím světlem sklouzl k osobě, která seděla kousek ode mě, zády opřená o tu samou zeď.