Graffiti - Larry ✔

11

„Poldové!" křikl Zayn. Ztuhl jsem. Doufal jsem, že se žádné pletky s policií dnešní večer neodehrají. Chtěl jsem se hnout z místa, donutit své dolní končetiny k pohybu a následovat ostatní, kteří pobrali batohy a rozeběhli se stejnou uličkou, kterou jsme sem přišli. Ale nemohl jsem. Nešlo to. Byl jsem jako přikovaný k zemi, zmohl jsem se jenom na tupé pozorování tří postav policistů, jež se ke mně od jejich aut rychle blížili.

„No tak poběž, Harolde," málem jsem spadl, když mě Louis prudce zatáhl za ruku. Připadal jsem si, jako bych se právě probral z transu. Bezmyšlenkovitě jsem se silněji chytil jeho dlaně a srovnal své tempo s ním. Rychle jsem napodobil zbytek party a natáhl si velkou kapuci své mikiny. Tělesný kontakt mi připomněl naši přílišnou blízkost před několika minutami. Co by se stalo, kdyby nás Jason nepřerušil? V tenhle moment jsem si myslel, že se po Louiho reakci mezi námi už nic podobného nestane. Jak se ale později ukázalo, tenhle večer skrýval ještě spoustu překvapení...

„Stůjte!" snažil jsem se nenechat rozptýlit hlasitým křikem policistů, jenž celou naši partu nabádal, ať zastavíme. Mé nohy k rychlému běhu poháněl adrenalin, který mi koloval krví.

„Jak to, že na nás přišli tak zkurveně brzy?" zanadával Zayn, přičemž se za běhu ohlížel na naše pronásledovatele. Na zádech mu poskakoval batoh, který si nestihl zapnout.

„Asi za oknem nějakýho baráku stála znuděná důchodkyně, co nemá nic lepšího na práci, než na nás volat poldy," vyhrkla Roxie na jeden nádech, s pohledem nakrátko upřeným za nás.

Také jsem se chtěl otočit, ale bál jsem se, že jakmile na chvíli přestanu dávat pozor na cestu, zakopnu o nějaký náhodný odpadek na zemi. Míhali jsme se stísněnými uličkami, které byly tomuhle nepořádku přímo domovem. Běželi jsme stejnou cestou, jakou jsme sem přišli. V téhle polorozpadlé a odlehlé čtvrti našeho městečka, se nacházelo plno takových krátkých a těsných uliček. Snadno by jsme se policii mohli ztratit, pokud by nám už skoro nedýchali na záda.

„Nechcete se rozdělit? S takovou nás už za chvíli chytí," navrhl Jason, když krátce pohlédl za sebe a zhodnotil situaci. Věděl jsem, že to z mého úhlu pohledu nebyl dobrý nápad. Spousta ulic byla slepých a můj orientační smysl se pravděpodobně nikdy nezrodil, jelikož jsem byl schopen se ztratit i u sebe doma.

„Fajn. Uf... pokud to bude možný, sejdem se zase na stejným místě, kde jsme se dneska potkali, jasný?" vychrlila polohlasně Naomi. Její hlas se ztrácel mezi zběsilým lapáním po dechu.

„Hej, zastavte!" marný křik jednoho z policistů, který mi přišel podstatně hlasitější, než předtím.

„Tak hodně štěstí," sykl Jason, než s Naomi po boku zahnul do jedné z uliček po cestě. Všichni jsme se takhle postupně po nevyřčených dvojicích oddělili. Louis měl stále mou ruku v sevření té své, zatímco mě táhl mně neznámými místy. Za námi jsem mezi mým splašeným dechem slyšel dupot bot jediného policisty, který na nás pořád volal svým hlubokým hlasem, v němž se skrýval důrazný podtón.

„No tak stůjte, sakra!" na hlasitosti jeho hlasu jsem poznal, že se blížil. Doháněl svou dnešní kořist. Chystal se nás polapit a už jen pohledem dávat najevo svůj odpor vůči tomuhle typu umění. Pravděpodobně se už dokonce viděl na stanici, kde sepíše nějaké otravné papíry a ubalí nám pokutu. Taková rutina z večerní směny policisty v tomhle městě.

„Sem," sykl Louis, přičemž mě zatáhl do nějaké temné odbočky bez jediného zdroje světla.

Nedokázal jsem zastavit své tiché vyjeknutí, jež se mi vydralo ze rtů, když mě bez sebemenší opatrnosti přirazil ke zdi a zacpal pusu. Mozek mi pracoval na plné obrátky, jak se vše snažil zpracovat. Netušil jsem, kde to sakra jsme. Slyšel jsem jen vzdálené motory aut a svůj splašený dech, jenž tlumila Louiho dlaň. Tolik postranních uliček jsem na jednom místě ještě nikdy neviděl.

Zatajil jsem dech, když jsem slyšel přibližující se tiché nakračování. Louis se na mě úplně přitiskl. Tělo na tělo. Chtěl jsem něco říct, ale bránila mi v tom jeho ruka.

Bylo toho na mě moc. Netušil jsem, na co se mám soustředit dříve. Modlil jsem se, aby policista své dnešní hledání vzdal a vrátil se zpět, jelikož jsem se už vážně potřeboval pořádně nadechnout.

I když to byly asi jen dvě minuty, mně to připomínalo dlouhé hodiny, kdy jsme jen stáli přitisknutí na zeď nějakého domu a napjatě zatajovali svůj dech.

„Haló? Tady Jenkins. Ztratil jsem je někde u...," moc jsem toho neslyšel, hlas našeho pronásledovatele hlasitostí pomalu slábl, jak se od nás vzdaloval. Úlevně jsem se konečně zhluboka nadechl a vydechl. Máme klid.

Louis odendal svou ruku z mých úst, jenom aby ji opatrně přemístil na mou tvář. Druhou mi stáhl kapuci. Byl jsem si jist, že mi zacuchané vlasy stojí úplně všude. To ale teď nebylo důležité, mé srdce se sotva vzpamatovalo z toho rychlého běhu a už znovu prudce bušilo kvůli jeho blízkosti.

Náhle se ode mě odtáhl a uchopil mou dlaň. Nic neřekl, na tváři se mu ale znovu vyrýsoval ten jeho klasický úšklebek. Ruku v ruce jsme se vrátili do trošku širší ulice s vysokou lampou, jejíž matný svit se rozléval na velkou vzdálenost.

Snažil jsem se moc neusmívat nad našimi spojenými dlaněmi, ale cítil jsem z toho takový příjemný pocit v břiše. Myslel jsem si, že se rovnou vydáme na nádraží, ovšem z mých přesných plánů mě vyrušil Louis. Lehce jsem klopýtl, když mě znovu přirazil ke zdi. Rukama pevně svíral mou mikinu, přičemž si očima měřil můj obličej. Polkl jsem a odvážil se roztřesenou rukou mu sundat kapuci, abych mu mohl prohrábnout vlasy.

„Seru na to," zavrčel, než se doslova přisál k mým rtům. Ruka se mi zasekla v jeho vlasech, byl jsem překvapený jeho činem. Zavřel jsem oči a více polibek prohloubil. Ochutnával jsem tu sladkou chuť jeho sametových rtů, přičemž mi přišlo, že cítím ve svém břiše již pověstné motýlky.

Jedna jeho ruka se mi marně snažila rozplést zacuchané kudrlinky, načež ta druhá mi začala bloudit po těle, až se zastavila na boku. Odtáhl se ode mě jenom kvůli tomu prokletému, docházejícímu kyslíku, než mě znovu políbil, tentokrát mnohem vášnivěji. Nestíhal jsem sice ani pobrat všechny události co se dnes staly, ale tyhle polibky byly to nejkrásnější rozptýlení a zároveň nejlepší zakončení dnešního večera.

„Nad čím tak přemýšlíš?" šeptl Louis, přičemž mi obě své dlaně položil na líčka. Chvíli jsem se vpíjel do jeho okouzlujících očích, než jsem pohledem sklouzl k jeho rtům. Přímo volaly po dalších polibcích.

„Můžeš mě znovu políbit?" požádal jsem lehce chraplavě, ale sám se nezmohl na jediný pohyb. Roztomile se na mě uculil, než se obličejem znovu přiblížil na vzdálenost několika milimetrů. Své ruce stále nesundal z mých tváří, když se opřel čelem o to mé a tiše mi vydechl do rtů:

„Ani nevíš, jak rád."