Graffiti - Larry ✔

17

Uběhlo už pár dní od okamžiku, kdy jsem se stal Louiho přítelem. Původně jsem chtěl náš vztah udržet pár dní v tajnosti, ale hned ten večer jsem se před Gemmou prokecl. Naše častá komunikace mi přišla zvláštní, jelikož dříve jsem se s ní nepozdravil ani u snídaně, a nyní se náš sourozenecký vztah výrazně zlepšil.

Vlastně... prakticky vše se v poslední době nějak vyjasnilo - dařilo se mi podezřele až moc na to, aby to vydrželo dlouhodobě. Byl jsem skeptický, na každém rohu jsem očekával nějakou pohromu, jež mé štěstí sesype jako domeček z karet. Zatím se ale nic nedělo. To byla ovšem pravděpodobně jenom otázka času.

„Kdo jsou ti noví lidé, za kterými pořád chodíš?" zeptala se mě mamka, jež právě něco kuchtila u sporáku. Dovázal jsem si tkaničku na své botě a mobil s klíčemi si nastrkal do kapes.

„Kamarádi," odpověděl jsem stručně a ani slůvkem se nezmínil o Louisovi. Rodiče totiž stále nic netušili o mé pravé orientaci. Hodlal jsem to jednoho dne změnit a všechno jim říct, ale chtěl jsem k tomu využít nějaký poklidný večer u televize.

„Tak doufám, že jsou alespoň slušní, když s nimi trávíš tolik času," musel jsem se pro sebe pousmát. Lidé z party jsou povětšinu času cokoliv, jenom ne slušní.

„Jasně, že jsou. Uvidíme se večer," mávl jsem na ni, když se ke mně na vteřinu otočila. Uvolněné prameny tmavých vlasů z culíku jí tančily kolem vrásčitých tvářích.

Venku jasně zářilo slunce, jež pomalu stoupalo po obloze, po níž se také proháněly nadýchané obláčky. Počasí, které je schopné se z minuty na minutu proměnit v prudký liják.

V ten den Louis celé partě oznámil, že spolu chodíme. Mohl jsem se těšit z pozitivních reakcí, nikdo nás za to totiž neodsoudil. Dokonce ani Naomi ne. Její první přívětivý úsměv na můj účet mi utkvěl v hlavě ještě na nějakou dobu. Možná to vše byla jenom maska. A nebo ne. Kdo ví...

*****

Ležel jsem rozvalený na své posteli, kterou skrze okno osvětlovaly poslední úterní paprsky slunce. V hlavě jsem si neustále opakoval otázku z učiva, kterou mi Gemma před chvílí položila, a snažil si vzpomenout na správnou odpověď.

„No tak, Harry... už to tady do tebe cpu hodinu. To si přeci už musíš pamatovat!" zatrylkovala Gemma dramaticky, přičemž si stále hryzala nehty.

„Já za to nemůžu. Matika prostě není můj šálek kávy," rozhodil jsem bezradně rukama.

„Děláš si ze mě srandu? Tohle učivo berete už půl roku a ty si pořád nejsi schopnej zapamatovat ani tu pitomou teorii. Nezlob se, Harolde, ale ty musíš být úplnej debil," zašklebila se na mě, načež můj sešit bezohledně hodila na stůl.

„Hej! Potřebuju, aby mi ten sešit ještě čtyři týdny vydržel."

„Já myslím, že tomu už to neuškodí," pokrčila Gemma rameny. Ihned se ale přisunula blíže ke mně a rukou hmátla pro můj mobil. „Tak se podíváme, co že ti to Louis před chvílí vlastně napsal," a můj test z matematiky rázem upadl v zapomnění.

„Tam se nedostaneš, mám to zaheslovaný," založil jsem si spokojeně ruce pod hlavou a pohodlněji se zabořil do polštáře. Snažil jsem se tvářit, že mi každá Louiho nová zpráva nepůsobí hřejivý pocit u srdce, ale Gemminým smyslům očividně nic neuniklo.

„Jsem tam," oznámila mi jakoby nic. Zprudka jsem vyletěl do sedu a nahlédl na displej mého mobilu, po němž obratně jezdil její prst.

„Jak?"