Graffiti - Larry ✔

14

„Hazz... ty pláčeš?" šeptl Louis, přičemž se dvěma opatrnými krůčky přiblížil k mé maličkosti. Stále ve stejné poloze, jsem se k němu pomalu otočil zády a tvář zabořil do kolen. Nyní jsem se styděl za své slzy. Styděl jsem se za to, že mě tu Louis našel v takovémhle psychickém rozpoložení. Taky jsem se nenáviděl za svou možná kapku přehnanou reakci. Neuvědomoval jsem si to, má mysl byla z takového tlaku zmatená.

„Co se stalo?" cítil jsem, jak se pomalu usadil vedle mě. Měl jsem sto chutí se od něj odsunout, ale nakonec jsem se jen více natočil, abych se mohl opřít o ledovou zeď za mnou. Doufal jsem, že sem teď nikdo nepřijde. Neměl jsem náladu na příliš zvídavé pohledy rozesmátých lidí, stačilo, že jsem přes dveře slyšel tlumenou hudbu a jejich smích.

„Ty se ještě ptáš?" prskl jsem na něj možná až moc drsným tónem. Zaslechl jsem tichý povzdech, načež jsem ucítil na svém rameni jeho dlaň. Emoce mě naprosto vysílily, nenašel jsem žádnou energii k tomu, abych jeho dotek setřásl.

„Předpokládám, že jsi nás viděl...," tvář jsem měl stále zabořenou v kolenou, nijak jsem nedával najevo, že ho poslouchám. I tak ale po chvilkové odmlce pokračoval.

„Víš... já vím, že se teď nejspíš cítíš hrozně. Věř mi, já taky. Neexistuje jediný dostatečný důvod, jak bych ti to vysvětlil. Já jen... prostě... si nikdy nebyl jistý svou orientací. Už mám za sebou pár vztahů se ženami i muži, ale stále jsem si nedokázal úplně stanovit, koho preferuji. Jsem prostě bisexuál, to o sobě vím, ale...," zaujatě jsem zvedl hlavu. Po většinu času byl Louis ten pošklebující se drzoun, moc často se nestávalo, že by byl ve svých slovech tak nejistý.

„Ale když jsem tě včera políbil, cítil jsem... já nevím, takový nový, jiný pocit, než obvykle? Oh bože, melu sračky. Radši si zacpi uši, zní to divně. Prostě jsem se potřeboval ujistit, že to neucítím, i když budu líbat někoho jiného. No... nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, ale-," během jeho slov jsem ucítil příjemné mravenčení po těle. Potřeboval jsem z hlavy vyhnat obrázek Naomi a Louise, tak jsem si jeho tvář za bradu natočil mým směrem a přitiskl své rty na jeho.

Nemálo jsem ho tím očividně překvapil, jelikož lehce ztuhl, ale ihned se poddal mým dotekům. Spokojeně jsem do polibku zamručel, když jsem ucítil jeho dlaně, jak se mi jemně proplétaly mezi kudrlinami. Připadal jsem si, jako bych se vznášel na růžovém obláčku mimo realitu, z kterého mohu kdykoliv spadnout na zem... zpět do reality.

Nebylo třeba slov, mé negativní emoce zcela vymizely. Mohl jsem jenom doufat, že mi nelže. Doufal jsem v to. Věřil jsem mu. Snad toho nebudu později litovat...

„Kluci, jste v poho-," z našeho momentu nás vyrušila Roxie, jež nestydatě vtrhla na pánskou toaletu. V životě jsem snad nevykonal rychlejší pohyb, než-li v téhle chvíli. Inu, stejně nás viděla.

„Tak tohle mi už ale vysvětlete. Ty se tady nejdřív cucáš s Naomi a pak na záchodcích jako na tajňačku s Harrym? No, kde to jsme? Není tohle žádný milostný trojúhelník, že ne? A - Harry, ty jsi brečel?" zíral jsem na její rty, které díky rtěnce získaly černou barvu. Rukávy košile jsem si otřel oči a tváře.

„Já se z vás asi fakt brzo zblázním. Pojďte aspoň tancovat, ať není celej večer jedna velká depka," pokývla hlavou směrem ke dveřím.

Nechal jsem se Louisem vytáhnout na nohy a společně jsme následovali Roxie. Nechtělo se mi tam. Konkrétně jsem se nechtěl znovu vidět s Naomi.

„A teď to pořádně rozjedem, jasný? Zayn mi volal, že Jason usnul, takže je na cestě zpátky. Louisi, hejbni trošku tím tělem, ne? Bůh ti nedal tak pěknej zadek, aby jsi ho nevyužil," zakřičela Roxie, aby ji bylo i přes stále hlasitější hudbu slyšet. Začal jsem se lehce pohupovat do rytmu nějaké popové písně a u toho se nemohl přestat smát jeho bezradnému výrazu.

„No ták! Alespoň ty se víc odvaž," zaječela mi Roxie u ucha. Její dlouhé prameny vlasů ztratily své uspořádání, když několikrát pohodila hlavou. Více jsem se vžil do rytmu písně, nechal jsem své tělo žít vlastními pohyby. Očividně má choreografie byla opravdu špatná, jelikož jsem si po chvíli všiml Louise. Stál mezi vlnícími se těly a tlemil se mi.

„Neumím tancovat!" křikl jsem na něj, ale i přesto neustával ve svých pohybech. Přiblížil se ke mně a propletl naše prsty na jedné ruce. „Toho jsem si už všiml," zašklebil se.

Hravě jsem do něj žďuchl a přiměl ho se taky trochu hýbat. Ihned mi došlo, že naše souzněné pohupování se v náruči toho druhého, není zrovna ideální tanec na tuhle energickou píseň. Bylo mi to ale jedno, užíval jsem si blízkost jeho těla, tvář jsem měl zabořenou v jeho kožené bundě.

„Harry?" zašeptal mi do ucha, přičemž pažemi pevněji stiskl můj pas.

„Hm?" zamručel jsem.

„Už jsem ti říkal, jak ti to dneska sluší?" uculil jsem se, i když to nemohl vidět. Stále jsem nechal nos zabořený v jeho omamně vonícím oblečení, nechtěl jsem, aby viděl mé rudnoucí tváře.

„Ne, ale můžeš mi to zopakovat," zamumlal jsem. Zaslechl jsem tichý smích, načež mě i přes mé protesty od sebe odtáhl. Nabručeně jsem nakrčil spodní ret, když mě za ruku začal táhnout k východu klubu.

„To už jdeme? Vždyť jsme postupně poztráceli ostatní lidi z party."

„Moc vedra. Moc hudby. Moc lidí," venku mě ihned ovanul chladný, noční vzduch. Zhluboka jsem se ho nadechl, nakonec jsem byl rád, že jsme se dostali ze sevření hloučku tancujících lidí.

„Na co moc všeho?" zeptal jsem se nechápavě, ovšem hned překvapeně vyjekl, když mě opatrně opřel o postranní zeď budovy klubu, ze kterého zněla hlasitá hudba až na ulici.

„Třeba na tohle," očima jsem zachytil jenom jeho úšklebek, předtím, než se jeho plné rty dotkly pokožky na mém krku. Automaticky jsem naklonil hlavu na stranu, zavřel jsem oči a plně si užíval ten příjemný pocit, jenž mi způsobovaly jeho doteky na mém krku.

„Hm? Spokojen?" má mysl byla jako v oparu, chvíli mi trvalo zpracovat jeho šepot. Chtěl jsem odpovědět, ale když jeho rty našly má ústa, překazil mi to. Vycházel jsem vstříc jeho jemným polibkům, v břiše mi létal pomyslný roj motýlků.

Objal jsem ho a tvář - dnes už po několikáté - zabořil do jeho oblečení. Cítil jsem jeho specifickou vůni, jež mi mnohdy připadala jako nějaká návyková látka.

Jeho náruč pro mě byla jako terapie, myšlenky se mi v ní úplně vytratily z hlavy, soustředil jsem se jenom na jeho blízkost.

„Začíná pršet," zaslechl jsem jako v dáli Louisův hlas. Cítil jsem, jak mi první ledové kapky stékají po odhaleném krku pod košili. Chtěl jsem jít zpátky dovnitř, ale Louis mi nedovolil se hnout, tak jsem zůstal v jeho náruči, i když se strhl prudký liják. Nevadilo mi to. Připomínalo mi to nějakou scénku v romantickém filmu.

Ten večer se už nic zásadnějšího nestalo. Jenom ještě dlouho stáli dva blázínci v objetí pod plakajícími mračny a nechaly křišťálové kapičky tančit po jejich kůži.