Graffiti - Larry ✔

10

O tři dny později:

„A koukej být do půlnoci doma!" křikl na mě táta těsně předtím, než jsem za sebou zabouchl dveře. Odhodlaně jsem se zhluboka nadechl a pomalu vykročil na ulici. Stále jsem nedokázal uvěřit, že mě rodiče i po mé chabé výmluvě proč jdu v osm večer ven, pustili.

Rychlou chůzí jsem mířil na smluvené místo. Dnešní večer byla až nezvykle brzy tma, pomalu se v celém městě rozsvicovaly pouliční lampy a dopravní provoz výrazně slábl.

Zrak jsem měl sklopený k zemi, ztrácel jsem se v chaotických myšlenkách, jež nutily mé už tak splašené srdce bít ještě rychleji. Do čeho jsem se to zase zapletl? Vážně se dnešní večer hodlám podílet na ilegální činnosti? Stává se tím ze mě vandal?

Raději jsem ani neuvažoval nad možnými odpověďmi. Akorát by zvětšily mou chuť se otočit a nakráčet si to zpátky domů, do příjemného tepla mého pokoje.

Pokud by jsem měl být zcela upřímný, hlavní důvod, který mě dnes vyhnal ven, bylo setkání s Louisem. Poslední dva dny jsem s ním strávil každou možnou večerní minutu. Za tu dobu co ho znám, jsem pochopil, že mu není příjemné vyptávání se na osobnější informace. Jeho okamžitá změna nálady mi připomínala vodu, která ztuhne v ocelově chladný led. Tak by se jeho nečitelný výraz dal popsat. Ocelově chladný.

Přestal jsem rozjímat nad Louisovou povahou a zvedl pohled od svých nohou. Uvědomil jsem si, že i přes mou nepozornost, mě nohy automaticky dovedly k dnešnímu místu setkání. Stará, již nepoužívaná část jinak funkčního nádraží.

O několik desítek metrů dál jsem viděl osvětlené první nástupiště, na kterém stál menší dav lidí, čekající na večerní vlak.

„No nazdar, Harry," přistála mi na rameni cizí ruka. Leknutím jsem nadskočil a okamžitě se na dotyčného otočil. Ve světle lampy na mě zíral blonďák s širokým úsměvem. Jason. Dnes z něj netáhl pach žádné návykové látky.

„Tys mi teda dal," přitiskl jsem si ruku na místě, kde mi hlasitě tlouklo srdce. Náhle se za Jasonovými zády zjevili ostatní. Všichni v tmavém oblečení, Zayn a Roxie měli na zádech batohy.

„To už jste všichni?" zeptal jsem se s lehce nervózním úsměvem na tváři. Cítil jsem na sobě zkoumavý pohled osoby, jež se opírala o oprýskanou zeď za ní. Pohledem jsem se setkal s ocelovýma očima Naomi, přičemž mi úsměv pomalu sklouzl z tváře. V mysli jsem si znovu vybavil všechna slova, co mi minulou sobotu vpálila do tváře.

„Takže ty tu vážně jsi taky?" procedila Naomi s otráveným povzdechem.

„Je, máš s tím snad problém?" odpověděl za mě modrooký brunet, co se k nám připlížil stejnou cestou, kterou jsem přišel i já. Proč pokaždé v jeho přítomnosti cítím ten zvláštní pocit, který mi zabraňuje racionálně uvažovat?

„Tak co? Připraveni na dnešní pletky se zákonem?" všechny si přejel pohledem, kterým se zastavil na mě.

Na chvíli jsem mu pohled oplatil, než jsem se od něj odvrátil, aby to nepůsobilo tak divným dojmem. Všiml jsem si, že Louis dnes nemá svůj klasický batoh, napěchovaný plechovkami barev.

„Si piš, Tomlinsone. Našel jsem dvě ideální místa, kde nejsou kamery a lidi tam sice bydlí, ale večer už moc nechodí," odvětil Jason, přičemž nám gestem pokynul, abychom se vydali za ním.

Během chvíle jsme se seskupili do dvojic, kterými jsme se plížili temnými, pachem rozkládajících se odpadků zatuchlými uličkami. Kráčel jsem jako poslední vedle Louise, jenž bez přestávky mluvil o stejné knize jako včera večer. Snažil jsem se ho poslouchat, ale rušil mě občasný, vražedný pohled Naomi, který mi věnovala, když se na nás otočila.