Graffiti - Larry ✔

18

Zhluboka jsem se nadechl. Dnešní večer se měl stát tím, kdy před rodiči odhalím své pravé já. Svou pravou orientaci. Byl jsem nervózní. A to že sakra hodně. Dlouho do noci jsem strávil projížděním různých internetových stránek a diskuzí. Snažil jsem se najít nějaký vhodný způsob, jak jim to říct. Stačila by pouhá věta, ale tentokrát mi ani Google nebyl oporou.

Nervózně jsem si poposedl. Z televize se linul zvuk epizody seriálu, na kterém mí rodiče silně lpěli. Cítil jsem, jak zběsile mi tluče srdce, má mysl podvědomě odpočítávala vteřiny, kdy se konečně odhodlám.

Rozhodl jsem se využít jednu reklamovou přestávku, která během epizody nastala.

Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil. Když se na mě ale v očekávání otočily všechny tři známé tváře, měl jsem v hlavě jenom pusto. Gemma nejspíš pochopila o co se snažím, jelikož se na mě povzbudivě usmála a ukázala mi zvednutý palec.

„P-potřebuju vám něco říct," zakoktal jsem se. „někoho jsem si našel."

„Fakt? A co je zač?" pohlédl jsem do matčiny rozjasněné tváře. Doufal jsem, že její úsměv zůstane i když zjistí, že její jediný syn je gay.

„No... je to človek," podrbal jsem se na zátylku. Stačilo by pozměnit jediné slůvko a prasklo by to.

„To je nám všem jasné. Přeci nejsi zoofil," zašklebila se na mě Gemma. Odolal jsem nutkání jí ukázat prostředníček.

„Je to... kluk," sklopil jsem zrak na otcovy mastné prsty od brambůrků a skoro bez dechu vyhrkl: „Tedy... j-já jsem gay."

Je možné, aby slova dokázala zastavit čas? To netuším, ale v ten moment mi přišlo, že ano. V místnosti bylo až na tlumené zvuky reklam z televize, naprosté ticho.

Odvážil jsem se zvednout pohled. Otec zaraženě seděl na svém místě, prsty měl stále ponořené v míse s brambůrky. Máma na mě zmateně civěla, nakonec se ale povzbudivě usmála a natáhla se, aby mi stiskla ruku.

„A jsi si tím opravdu jistej, nebo si z nás jen střílíš?" s pozvednutým obočím jsem se na tátu dlouze zadíval. Jak bych jen mohl o tomhle vtipkovat?

„Samozřejmě, že jsem si tím jistý. Jak si jen můžeš myslet, že bych si z tohoto dělal srandu," odsekl jsem. Sám jsem byl až překvapen, jak pevně můj hlas zní.

„Jo, jasně... však jen legrace, ne? Vždyť víš, že je mi úplně jedno s kým chodíš. Teda dokud ti nijak neubližuje, to bych ho-"

„Hej, mlč už radši," sykla na něj máma, přičemž svou dlaní stále svírala tu mou. Když se ke mně znovu obrátila, na její tváři se vyloudil něžný úsměv. „Harry... j-já jsem tak ráda, že jsi nám to řekl."

„Takže... vám to nevadí?" zeptal jsem se potichu. Přišlo mi, jako by mi ze srdce s hlasitým zaduněním spadl obrovský balvan.

„Samozřejmě že ne. Vždyť jsi pořád ten stejný kluk. Kluk, co po večerech mizí z domu a vrací se až nad ránem," řekl jakoby nic. Ztuhl jsem. Jak o tom vědí?

„Vy o tom víte?"

Máma nade mnou zavrtěla hlavou, přičemz pustila mou dlaň. „Ale Harry... nejsme až tak blbí. Taky jsme kdysi byli mladí. Já jen doufám, že ten tvůj nový kluk je teda alespoň slušný, hodný a-"

„A bohatý, nehulí, přičemž vypadá dobře," přerušil ji táta, načež si do úst strčil další hrst brambůrků.

„Hej!" okřikla ho máma. Zasmál jsem se, byl jsem neskutečně vděčný komukoliv, kdo dnes zařídil, že to rodiče přijmou takhle dobře.