Já a můj biatlonový sen

Anterselva

Už jsem v Antholz. Pořád nemůžu uvěřit, že potom, že potom už je olympiáda. Je to přenádherné, že se mi splnil můj sen, že už je to skoro tady.

Opět se nastěhují k Sturlovi a Tarjeii. Být sama na pokoji se mi nechce. No nakonec se k nám nastěhuje ještě Émilien, který prý má svého spolubydlícího Antonina plně zuby. Prý je moc nepořádný. No ale Émilien je teda nepořádný ještě víc, všude mikiny a trička, dokonce i nějaké ztracené náboje. Hrůza prostě. Jako už jsem se na jednom takovém ztraceném skoro přizabila. Taky je jeho plyšák pokaždé jinde, jednou je na skříni, jednou v mém kufru, jednou v Sturlově pouzdře na kytaru. Emilien to vysvětlil, že prý umí chodit. Ne že bychom mu to věřili.

---

První závod, co nás čeká v krásné, slunné Itálii ke poslední individuál (pokud nepočítáme ten na olympiádě) sezóny, takže se rozhodne o držitelích malých glóbů v mé oblíbené disciplíně.

Jako první jedou kluci a to již ve čtvrtek, takže to sledují s Norkama a s Ukaleq v televizi ve společenské místnosti.

Glóbus nakonec získá Tarjei, ale Sturla je šťastný ze svého týmového kolegy.

Zato Emilien se plahočí jako tělo bez duše, když dojde na pokoj, okamžitě lehne do postele, vezme si k sobě svého plyšáka a hodí přes sebe peřinu. A to ten závod nebyl tak strašný.

Takže jdu shánět sušenky. Rychle běžím do kuchyně, kde po domluvě s kuchařkou rychle upeču sušenky poslední záchrany.

Pak běžím na pokoj a dám Émilienovi ty sušenky. On si jich co nejvíc okamžitě nacpe do pusy a řekne:

,,Asi ty závody začnu kazit schválně. Ty sušenky jsou nejlepší."

,,Běda ti! Jinak ty sušenky budu dělat za odměnu!"

,,Takže když se mi bude hodně dařit?"

,,Přece nemůžeš pořád žrát sušenky!"

,,Ale když ony jsou tak strašné dobré," řekne a vezme si další.

,,Nech něco Martinovi a Tarjeii a Sturlovi."

Vytrnnu mu talíř se sušenkami z ruky, dám Sturlovi a Tarjeii, co z našeho rozhovoru ve Francouzštině porozuměli tak akorát svoje jména a jdu najít Martina.

Samozřejmě ho nemůžu najít, na tomhle hotelu se vážně nevyznám.

Nakonec mě zachrání sestry Oebergovy, které potkám na Švédskem patře. Má pokoj se Sebastianem. No super. To je snad ta poslední osoba, co teď chci potkat. Vlastně osoba, kterou bych radši už v životě nepotkala.

No třeba tam bude jen Martin. Nebo -

To už ale klepu. Otevře mi Sebastian.

,,Aahoj Veronico."

,,Čau. Je tu Martin."

,,Ne."

,,A kde bych ho teda mohla najít?"

,,Šel ven."

,,Ok. Tak až přijde, pošleš ho za mnou prosím?"