Já a můj biatlonový sen

Prolog

Před pěti lety

,,Veruš dobrý," řekne taťka a já si položím malorážku.

,,Co je tati?"

,,Nic, jenže je těžké vidět jak se snažíš a stejně ti to bude asi k ničemu."

,,Neboj, bude mi to k hodně věcem. Až vyhraju olympiádu, tak uvidíš."

,,Nedávej si nesplnitelné cíle."

,,Ale ona to zvládne. Je nejlepší," ozve se za mnou Sturla.

,,No tak já jdu, přijď do večerky."

,,Co chceš dělat?" zeptám se.

,,Já nevím, co se dá v Kodani dělat, jsem tu na návštěvě!"

,,Jo já vím. Tak můžeme jít třeba na pizzu?"

,,Fajn, ale musí tam mít sýrovou."

,,To samozřejmě mají."

Jdeme do jedné skvěle pizzerie, objednáme si a pak jíme.

,,Myslím si, že máš na to, vyhrát i velký glóbus," řekne uprostřed ticha.

,,Ne to těžko."

,,Vážně. A ti všichni i tvůj taťka budou litovat, že ti říkali, že se snažíš zbytečně."

,,Ale co když je to pravda?"

,,Není. Pokud nechceš. Pokud budeš chtít, zvládneš všechno."

,,Vážně?"

,,Ano, a my dva spolu budeme vždycky všechno slavit."

,,To budeme."

Přísahu stvrdíme naším stvrzovacím rituálem.

~

Strašně ráda na to vzpomínám. A chci to splnit. Je to můj sen. A věřím, že jednou si ho splním. Je mi jedno, jestli to bude za rok, dva nebo za deset let. Ale jednoho dne, budu stát na tom nejvyšším stupínku a na krku mi bude viset medaile.