Já a můj biatlonový sen

ME Minsk-Raubichi

,,Chyběl jsi mi!" řeknu Sturlovi.

,,Vždyť ty mě taky!"

,,A to jsme se neviděli jen něco přes týden."

,,Ode dneška vedeme furt spolu."

,,Jo. Bez tebe je to blbý."

Vybalíme se v pokoji. Uprosila jsem svoji spolubydlící, ať jde k zbytků svého týmu. Kupodivu jí to nevadilo a odešla.

Večer hrajeme karty a pak Sturla hraje ma kytaru. Já mu k tomu zpívám. I když trochu falešně.

Další den trénuju, Sturlovi to sice trvá trochu dýl, ale po obědě jdeme na odpolední túru. Nemá sněžit ani pršet. Sbalíme si trochu pití a sušenky a vyrážíme.

Ujdeme asi deset kiláků a večer se vrátíme až pozdě, takže nestihneme večeři.

---

První závody jsou super sprinty. Sturla dojede desátý v kvalifikaci a já osmá. Ve finále dojede stejně. Já se zlepšil o jednu příčku.

Následující den se jedou smíšené štafety a smíšené štafety jednotlivců.

Já se štěstím na štafetu s Jensen, Sturla slíbil, že nám bude fandit.

Jedeme ihned po obědě. Naštěstí to vyjíždím, takže finiš bude na Jensovi. Vyjíždím s Číslem 13.

Na ležce nemusím dobíjet a vyjíždím do dalšího okruhu na třetím místě. U největšího stoupání mi fandí Sturla s Vančou a Jensem. Hned se mi jede i do toho kopce.

Na stojce musím jednou dobíjet, naštěstí úspěšně, takže jedu furt třetí a tak předám i Jensovi.

Trochu se propadneme, ale jen na šesté místo. Já tu štafetu s čistou střelbou vytáhnu na druhé místo. Jens dojede do cíle jako pátý. Doběhnu k němu a obejmu ho.

Pak mě Sturla přemluví, ať jdu fandit s ním Norské smíšené štafety, no tak jdu.

Spíš než fandím, tak kecáme. Norksa štafeta ve složení Skredekvá, Lienová, Bakken a Andersen dojeli bronzoví. Sturla si pak kde pokecat s členem Norské smíšené štafety, jeho Kamarádem Endrem Stroemsheimem. No to příjmení pořád komolím.

V sobotu se jede sprint, já jdu samozřejmě klukům fandit. Jsem strašně šťastná že Sturlova dvanáctého místa, on samo sebou taky.

Já odpoledne s nula chybami (on měl jednu! Jsem lepší! Ha ha ha!!!) ukončím první desítku. No co. Zítra se jede má o dost oblíbenější stíhačka a taky poslední závod.

Na fandění Sturlovi jsem si namalovala nádhernou (samozřejmě v ironii) Norskou vlajku. Asi to pomohlo, protože se Sturla stal vícemistem! Když šel ven z buňky na ceremoniál, skočila jsem mu kolem krku.

,,Gratuluji Holmesi!"

,,Díky Jakobsonová. Musíš dojet druhá nebo první. Jinak jsi oficielně prohlášena za horší."

,,Hele já skončila líp ve sprintu!"

,,No právě, takže to máš lehčí."

,,Tak už jdi na ten ceremoniál a neotravuj mě tu Sherlocku!"

,,Tak jsem přemýšlel, ani si už nepamatuji, jak ta moje přezdívka vznikla."

,,To bylo lehký. Bylo to v před pěti lety. Začala jsem chodit s Lonbergem. A neřekla jsem ti to, takže jsi to zkoumal. A tak jsem ti začala říkat Sherlock Holmes."