Jak nebýt trapná ani nudná

Fanfikce přesazená do jiné zahrádky aneb AU

Za tuhle kapitolu může moje vlastní láska k AUčkům a taky diskuze, která se kolem nich rozproudila v jedné fanouškovské skupině na FB.

Už jsem byla v pokušení se na výrobu dalšího dílu tohohle rádce vybodnout. Nedávno vyšla (mnou vyžádaná) recenze na jistý můj počin a dopadla hůř, než jsem si torufla doufat. Ne, že bych očekávala plný počet bodů, ale doufala jsem, že na takových šest nebo  sedm z deseti to bude.
První co mě napadlo, jak vůbec můžu někomu radit, když sama tak mizerně píšu.
Nicméně, jestli je něco, v čem my Češi vynikáme, pak jsou to dvě věci.
Škodolibost - proto očekávám, že mnohé z vás můj debakl potěší a zlepší vám den.
Ta druhá k mistrovství dotažená věc je, rozdávat moudra a rady v oborech, o kterých víme akorát tolik, co říkali ve zprávách na TV prima. Proto vás budu bombardovat nevyžádanými zlepšováky i nadále :-)

Termín Alternative universe obecně znamená, že se při psaní fanfikce nějak významě odchýlíme od předlohy. Kdyby se v tom měl člověk porýpat, dojde ke zjištění, že devadesát procent fanfikcí jsou AU - měníme konce, přehazujeme párování, vkládáme své vlastní postavy atd.
Proto se mí líbí jeden názor, který ten chaos trochu zjednodušuje - už vám bohužel neřeknu, kdo s tím příšel, četla jsem to někdy ve svých fandomových začátcích, kdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se někdy dám na teorii, abych si poznamenala zdroj.
Dotyčná autorka (tím jediným jsem si jistá, byla to žena) navrhovala výraznější změny proti kánonu rozdělit na dvě skupiny - Alterntate Universe (AU - aleternativní vesmír) a Universe Alterations (UA - změny vesmíru).
UA z téhle definice bylo vše, co se odehrává v původném vesmíru, jen to mění některé důležité části - třeba, která postava zemře či nezemře, jistá významná událost se nestane, hrdinové si pocestují v čase v rámci daného světa atd. Ale stručně řečeno, pokud jsme v Bradavicích, tak i kdyby Voldemort vyhrál a Severus Snape začal nosit platinovou trvalou a duhová roucha, pořád jsme v kouzelnické škole.
AU naopak znamená, že vezmeme postavy a hodíme je do světa dost odlišného tomu původními. Dejme tomu, že Bradavice najednou nebudou kouzelnická škola, ale vesmírná loď stovky světelných let od Země.
Jsou případy, kde je změna tak trochu na hraně mezi UA a AU - třeba pokud byste z Bradavic udělali docela obyčejnou interánátní školu a škrtli veškerou magii.

Já bych se dnes ráda pobavila o AU ve smyslu zásadní změny prostředí a okolností. Jsou lidi, kteří AU prostě nemusí, protože mají (nikoliv neoprávněný) pocit, že když postavám vezmete jejich kanonické kořeny, které je formovaly, už to prostě nemůžou být ty samé postavy, co milují.

Naopak já na AUčkách až nezdravě ujíždím, ráda je čtu, sem tam i píšu a úplně nejvích AU příběhů vymyslím jen jako koncept čistě pro zábavu, ale k sepsání se nejspíš nikdy nedostanu.
Vzhledem k tomu, kolik AU vzniká, určitě nejsem se svou vášní jediná :-)

Vlastně je trochu pochybné, dávat nějaké jasné rady pro psaní AU, protože myslím, že je většina z nás vytváří právě kvůli tomu, aby pro zábavu  měnila zajetá pravidla a dělat seznam toho, co v žádném případě měnit nesmíte, je na nic.

Ale nedávno jsem námět jednoho zatím nesepsaného AU rozebírala s kamarádkou a při té příležitosti si vzpomněla i na fanouškovskou diskuzi a námitky lidí, co AUčka neradi.
Osobně jsem schopná si jako čtenář užít cokoliv, co má sympatické postavy a dobrou zápletku a tak jsem si s potěšením přečetla i fanfikce tak exotické, že se už shodovala jen jména hlavních postav. Ale mám-li být upřímná, postavy z takových příběhů jsem vnitřně začala brát jako OC, protože původní hrdiny už nepřipomínali téměř ničím - změňte jména a pár detailů a je z toho skvělá originálka.
I z tohohle důvodu AU nezavrhuju, jejich výrobou se člověk docela dobře propracuje k psaní vlastních věcí, zvlášť, pokud si tak úplně nevěří. I já tak trochu doufám, že pokud některé své AU dopíšu až do konce a bude mít u čtenářů úspěch, upravila bych ho na originál.
Přesto mám pocit, že pokud chcete na své AU nalákat fanoušky původního díla, je potřeba udržet tam dostatek původních prvků, hlavně pokud jde o charaktery.
Odpůrci AUček mají totiž pravdu v tom, že pokud postavě kompletně překopete minulost, zbavíte jí řady důležitých vlivů, které formovaly její charakter.
Když to uděláte schválně, položíte si třeba otázku, co by bylo s Tony Starkem, kdyby nikdy nezažil Afganistán a nemusel mít v hrudi obloukový reaktor, může být výsledek zábavný a zajímavý i pro skalní fandy.
Jenže pokud mu tyhle zážitky odepřete jen proto, aby zapadl do povídky, kde je majitelem nebo zákazníkem kavárny, lidi v něm přestanou poznávat Tonyho a můžou ztratit zájem číst dál, protože tohle sotva bude ten sarkastický génius, kterého milují.
Přiznávám, že zavírám povídky, které dělají z Tonyho totálního softíka - je naprosto OK, pokud má svou citlivou stránku, pokud má fóbie a vnitřní nejistoty, ale tohle není stránka, jakou ukazuje každému na potkání a rozhodně se neprezentuje jako nějaká nesebevědomá chudinka.
Něco podobného je taky Thor. I on je postava  s obrovským egem a je na něm znát, že vyrostl se stříbrnou lžičkou v puse.
V jedné povídce, kterou jsem kdysi četla,  se mihl jako stájník v paláci. Dalo se to vydržet, protože byl jen vedlejší postava, ale přiznávám, že mě to celou dobu dráždilo, protože se vlastně vůbec nechoval jako Thor, kterého znám z filmů. Ani nemohl, pouhý sluha vesnického původu si nemůže dovolit mentalitu zpovykaného následníka trůnu.

Tohle je věc, která je nejspíš hodně individuální, ale z důvodu přílišného pokroucení charakterů mi nesednou i některé genderswap povídky.
Dokud jsem ještě hojně četla fanfikce na BBC Sherlocka, překvapilo mě, jak mnoho je povídek s fem-Johnem, nějakou Jane nebo Joan Watsonovou, coby partnerkou stále mužského Sherlocka (a to se prosím bavíme o BBC Sherlockovi, nikoliv americké Elementary. Jane/Joan byla bývalá vojenská lékařka s PTSD a tak dále) ve srovnání s opačnou situací, kdy byl na ženu obrácený pro změnu Sherlock a John zůstal mužem. Takové povídky bych spočetla na prstech jedné ruky. O něco, byť ne o moc, byly četnější povídky, kdy byly ženy z obou dvou. Vždycky mě to dráždilo, protože jestli v mých očích má z těch dvou někdo blíž k ženskému charakteru, je to jednoznačně Sherlock a je úplně lhostejné, že má vyšší postavu i IQ než John.
Asi jsem vážně exot, protože přesně stejný problém mám u genderswap Stony povídek. Vím, že v některé komiksové verzi je Tony ženou a dokonce se se Stevem vezmou, ale tak, jak jsou karty rozdané v MCU, vidím na ženskou jednoznačně Steva :-)
Z podobného soudku je odpor některých lidí k A/B/O čili Omegaverse. Já osobně nemám problém číst i příběhy ze zvěta alf a omeg, ale jsem dost vybíravá a čtu hlavně věci, které tenhle koncept nějak zajímavě rozvíjejí nebo převracejí, než aby jely nejtvrdší klišé. Krom častého mpregu a na poněkud zvířecích instinktech založeného chování, vadí řadě lidí opět pokroucení charakterů - hlavně Omegy z toho často vylezou jako ufňukaná, emocionálně nestabilní individua, ačkoliv kanonicky takový charakter nemají.
Ale jak už jsem řekla, tohle je velice individuální a nenutím nikoho, aby se mnou v tomhle bodě souhlasil.

Dnes už nemám bohužel tolik času hloubat nad zábavnýma blbinama, ale pár let zpátky, když jsem byla totálně zblázněná do Sherlocka, jsem hrála takovou hru.
Snažila jsem se "přesadit" sherlockovské charakterý do dalších svých oblíbených příběhů. Valná většina z toho zůstala jen v konceptech. Jediné, co alespoň částečně spatřilo světlo světa, byla předělávka Sedmi statečných (k nalezení na mém AO3 profilu, dodnes jsem to nedopsala, což mě mrzí a snad to ještě napravím), ale dost brzy jsem přišla na jednu věc. V momentě, kdy se mi inspiračná materiál v nějakém bodě rozcházel s postavami, měnila jsem detaily příběhu a ne postavy - takže občas měli v předělávce jiné zázemí či odlišné motivace tak, aby to sedělo na Sherlocka a spol.
Protože miluju Dumasovy Tři mušketýry, snažila jsem se vymyslet sherlockovskou verzi i téhle knížky. Snažila jsem se udělat ze Sherlocka s Johnem hrdinné mušketýry s kordem u boku, ale totálně jsem pohořela.
Jeden starý vtip končí slovy: "Ať to skládám, jak to skládám, vždycky mi z toho vyjde samopal," a já dopadla stejně, ze sherlockovské partičky jsem prostě mušketýry neposkládala - dva jsou málo a když k nim přidám Mycrofta s Gregem, kdo mi zastane roli pana de Tréville? A kdo bude kardinál? Ne, prostě to nesedělo.
Teprve po přesedlání na Avengers jsem došla k závěru, že s tímhle ansámblem by to nejspíš šlo. Tady je dost postav na všechny důležité role a Peter Parker by byl ideální nováček, usilujicí o přijetí do elitního oddílu, stejně jako d'Artagnan. (vzhledem k tomu, že tohle AU už asi nikdy nesepíšu, dávám tenhle námět k dispozici případným zájemcům)
Nicméně poučení zní, že ne všechna AU jsou dobrý nápad. Někdy by to znamenalo tak drastický odklon od zdroje, že už je vážně lepší napsat si to jako originální příběh.