Historická odbočka

49 8 16
                                    

Všimla jsem si, že historické, případne pseudohistorické příběhy se tady na Wattpadu dost píšou, pár jsem otevřela a zjistila, že se dají rozdělit do dvou kategorií.

Část píšou nadšenci do nějakého období, kteří mají dějiny a reálie velmi slušně zmáknuté a moje rady (přinejmenším z hlediska dobovosti) potřebovat nebudou.

Druhou velkou skupinou jsou většinou romantické příběhy, které jen využívají historizující kulisy. A jako zatracený historický nerd si musím postěžovat, že ty kulisy používají dost zmateně a objevuje se v nich pořád dokola několik klišé.

Hej, vůbec vás nehodlám buzerovat za to, že jste své hrdince oblékli eliptickou sukni, ačkoliv se před rokem 1760 nosila kulatá. To jsou detaily, které vyčtu obří hollywoodské produci filmu podle skutečných událostí, ne nadšenému amatérovi v jeho nejasně datovaném příběhu o lásce.

Můj problém s tímhle typem povídek je, že jsou svým obsahem většinou ukrutně moderní a ta historie kolem nich pak vypadá jak levné papundekrové dekorace a polyesterové kostýmy ze školního představení.

Co je špatně, mi pomohl definovat autor historických detektivek Vlastimil Vondruška, Na besedě se čtenáři před pár lety řekl velice trefnou věc. Pokud chcete úspěšně vzbudit iluzi minulosti (nebo i jiné kultury), nestačí vám obléct postavy do historických šatů a nechat je pobíhat po středověké Praze. Na prvním místě musíte vystihnout mentalitu a hodnoty těhle lidí, které se od našich dnešním budou dost lišit.

Uznávám, že tohle je velice těžké, je to trochu jak historka s Kolumbovým vejcem naruby - když víme, že dnes je něco naprosto běžné a normální, prostě nedokážeme pochopit, že to tak někdy nebylo. Jak vůbec někdo může myslet jinak?
Občas dáme moderní a pokrokové myšlení své hrdince v kontrastu k jejímu tmářskému okolí, což je sice hezké, ale málokdy je i vysvětleno, odkud se takové ideje (které přeskočily několik století) v její hlavince vzaly.
Lidi v minulosti nebyli automaticky tupí, zlí a omezení, jejich hodnotový žebříček a způsob života vycházel z jejich reality a do ní se většinou perfektně hodil, změny se dály postupně, jak v životním stylu, tak v mentalitě.

Když už píšete nějakou tu princeznu, uvažte prosím, že členové královských rodin byly až do 20. století (a vlastně ještě dnes) vychováváni v silném smyslu pro povinnost. Dnešek se někdy přiklání až příliš k opačnému extrému a individualismus je vším- co chci já, je důležitější než zbytek světa. Osobně preferuju zlatou střední cestu, kdy se snažím být šťastná, aniž bych kvůli tomu zbourala všechno a všechny kolem sebe, ale to je vedlejší.
Princům a princeznám bylo plnění povinností a zájmy rodu a státu vtloukány do hlaviček od mala a až do 19. století kolem sebe moc příkladů otevřené vzpoury neviděli, přišlo jim to normální. A mezi námi, je to logická cena za veškerý luxus a privilegia, nelze mít krajíc namazaný po obou stranách. Takže si příliš nevážím historických postav, které to zkusili - třeba legendárně krásné císařovny Sisi, která nebyla ani náhodou taková něžná květinka, trápená zlou tchyní, jak jí líčí romantické filmy. Byla to to dost sobecká, sebestředná osoba, kterou sice obtěžovaly oficiální povinnosti, ale lovecké výlety, exotické cesty, soukromé vlaky a další libůstky, si s z císařské kasy nechávala platit velice ráda.

Zvlášť panovníci brali svou roli velice vážně, dokonce i ti, kteří se na trůně moc neosvědčili - i když sekali jednu politickou botu za druhou, většinou to dělali v pevném přesvědčení, že plní svou povinnost jak nejlépe to jde. Nešťastný Ludvík XVI., kterého Francouzská revoluce připravila o hlavu, byl ve skutečnosti nejšťastnější v zámečnické dílně. Zdědil  zemi plnou problémů, které byly nad jeho schopnosti, ale měl tak pevně natlačeno do hlavy, že kralování je jeho Bohem daná povinnost, že by ho nikdy nenapadlo abdikovat a uchýlit se do soukromí, kde by byl milionkrát šťastnější.
Totéž potkal i posledního ruského cara Mikuláše II., byl váhavý, nerozhodný, snadno ovlivnitelný, býval by byl spokojenější v parlamentním systému, kde by za něj všechno rozhodli ministři a on by to jen podepsal. Ale byl vychováván ve víře v carské samoděržaví a tohle byla jediná věc, na které dokázal za své vlády neochvějně trvat.

Jak nebýt trapná ani nudnáWhere stories live. Discover now