Profíkův zbrojní arzenál

27 7 3
                                    


Název téhle kapitoly inspirovala legendární Čechovova puška. To je v poslední době dost profláklý pojem, ale žádný učený z nebe nespadl, tak pro jistotu vysvětlím.

"Odstraňte všechno, co není podstatné pro příběh. Pokud v první kapitole zmíníte pušku zavěšenou na stěně, v druhé nebo třetí kapitole musí být z této pušky vystřeleno. A nebude-li střílet, nesmí tam ani viset," je názor slavného ruského dramatika A.P. Čechova.

Z podobného soudku, byť jinak formulovaná je rada: "Kill your darlings!" (Zabijte své miláčky).
Měla jsem za to, že autorem tohohle moudra je Stephen King, který tuhle frázi použil v knize "On Writing: A Memoir of the Craft", ale připisuje se i jiným velikánům literatury. Nejstarší dohledatelná podoba téhle rady je z roku 1916 (Sir Arthur Quiller-Couch, On The Art of Writing).

Přeloženo do do nepoetické řeči, obě tyhle rady znamenají, že nemáte v příběhu nechávat nic - postavu, scénu dialog, vedlejší dějovou linku - co do něj nepatří, co ho ruší, zbytečně nabobtnává nebo co by mohlo na vaše čtenáře působit jako klamavá reklama ohledně dějového vývoje (což není to samé jako kladění falešných stop, když plánujete plot twist)

Zdá-li se vám to jako těžký úkol, pak vás snad povzbudí, že ani placení profesionálové tohle nezvládají vždycky se ctí. Můj oblíbený seriál Sherlock s dílny BBC byl na konci třetí řady ověšný různými náznaky a motivy jak hradní zbrojnice, ale ve finále z toho všeho harampádí zůročili autoři stěží perořízek.

Myslím, že své "drahoušky", které máme tendence tlačit do textu v nadbytečné míře, máme všichni. Moje slabost je touha předvádět své znalosti v určitých oborech - když píšu sherlockovky, ráda do nich dávám odkazy na Doylovy povídky, když píšu něco historického, neodolám, abych neukázala, že se v roce 1870 nosila jinak střižená sukně než v roce 1880.
Protože tuhle svou úchylku už dobře znám, naučila jsem se krotit a zvažovat, zda se ta či ona informace do příběhu hodí.
Jeden nebo dva odkazy na Doyla potěší fandy originálu a naznačí, že Sherlock nežije ve vzduchoprázdku a řeši případy i v době, kdy ho zrovna nesleduju svým autorským okem, ale nemusím mít zmínku na každé stránce.
Rozdíl mezi tvarem sukní se vyplatí popsat, pokud chci ukázat, že je některá postava buď konzervativní nebo chudší a nenosí tudíž poslední výstřelky módy. Jinak  rozbor tohohle detailu vynechám, je to povídka, ne naučný slovník.
(tady si neodpustím malou odbočku: s módou často bojují i velkorozpočtové produkce, v tom nejhorším případě splácají kostýmní výtvarníci dohromady všechny prvky, které se nosily v daném století, bez ohledu na to, že určité věci nebyly v kurzu současně, ale to se stává spíš u komedií, parodií a jiných odlehčených žánrů a těm to klidně odpustím, nebo si kostymér udělá dost slušné rešerše, ale oblékne všechny postavy jak podle módního žurnálu z daného roku, což je blbost. Stačí se rozhlédnou kolem vás - kolik lidí oravdu nosí nejnovější trendy? A to prosím v čase levné, snadno nahraditelné konfekce. V minulých epochách, kdy se šaty často dědily a přešívaly, si mohl zbrusu novou fazonu dovolit málokdo a pronikání módních novinek z katalogu do běžného šatníku chvíli trvalo, nemluvě o tom, že maminky a babičky často setrvaly u svých osvědčených střihů).

Ono je toho k tvorbě dovrého příběhu potřeba vážně hodně - musíme představit hlavního hrdinu, nastínit jeho povahu, seznámit se s větším či menším počtem vedlejších postav, nastínit i jejich charaktery, drobit informace k zápletce, popisivat prostředí, ...
Dobrý příběh zkrátka potřebuje fůru ingrediencí i bez vedlejších odboček, proto jeden z nejlepších triků, které můžete od profíka (jak knižního autora tak scénáristy) odkoukat, je multitasking.

Můžete věnovat celý odstavec vzhledu vaší hrdinky, v dalším popsat její povahu, ve třetím vylíčit minulost a čtvrtý zasvětit popisu její nejlepší kamarádky, ale takhle zaplácnete kapitolu nezáživným popisem, v ději jste se nikam neposunuli a čtenáře tak brutální info dump nudí.

Ale zkuste vymyslet scénu, která vaši postavu přinutí k akci, díky níž si čtenář sám udělá obráyek o tom, jestli je ta holka drzá nebo spíš nesmělá, jestli je duchapřítomná nebo zmatkářka a díky interakci s nejlepší kamarádkou, budou stejně dobře vědět, co je zač i ta druhá holka.
Najednou tu máte svižný úvod bez zbytečného okecávání.

Filmaři, co rozumí svému řemeslu, dělají totéž a musejí být ještě vynalézavější než literáti, protože film, kde hrdinové furt všechno popusují a vysvětlují, je peklo.
Hrdina o sobě musí všechno podstatné říct svým zjevem a chováním - správný kostým, účes a make up nemá být primárně cool, ale pomáhat charakterizaci postavy.
Vezměte si třeba Severuse Snapea - celý v černém, masné háro, zahnutý nos, skoro karikatura záporáka. Ale mnohem zajímavější jsou hábity s vysokým límcem málem pod bradu, zapínané na desítky drobných knoflíků. Nepřístupný, uzavřený, skrývající se pod masou černé látky.

Dokonce i akční scéna může (měla by být) víc než jen adrenalinová vycpávka, styl boje může říct o jeho účastnících hodně.
Dost pěkně je to vidět třeba v prvním Kingsmanovi (druhý díl jsem neviděla, takže se nemůžu vyjádřit) nebo v Bondovkách s Danielem Craigem - ačkoliv nakonec vyfasuje pár vychtaných hraček, v řadě scén si musí poradit bez nich, prokáže houževnatost, bystrost a vynalézavost, takže divák jasně chápe, že si svůj 00 status zasloužil a není v boji plně závislý na vychytávkách pana Q.

Velmi zdatní v multitaskingu bývají autoři detektivek. Oni totiž musí pravý účel nějakého detailů před čtenářem skrýt, takže to, co se jeví jako prostý popis postavy, který má udělat čtenáři obrázek, je ve skutečnosti důležitá stopa.
Snad tím nezkazím někomu požitek z díla Agathy Christie, ale v knize Oznamuje se vražda nosí jistá dáma denně obojkovitý náhrdelník z falešných perel ke svým jinak velmi střízlivým kostýmkům. Její mladí příbuzní z toho mají trochu legraci a občas žertovně dumají, proč to tetička dělá, jestli se snaží být moderní nebo jestli ty okaté perly nakonec náhodou nejsou pravé.
Ve skutečnosti se tahle žena už několik let vydává za svou sestru-dvojče, která je předpokládanou dědičkou velkého jmění (coby schopná a věrná sekretářka velkého průmyslníka). Jenže tahle sestra nešťastně zemřela dřív než stihla ten balík zdědit a druhá sestra, která už se těšila na pohodlný život, se toho snu nechce vzdát. Jsou dvojčata, o sestřině životě ví dostatek detailů, pamětníků už žije málo, jediný problém je jizva po odstranění zduřelé štítné žlázy. A právě tu musí schovat falešné perly.

Skvěle umí takovou hru s detaily i Jo Nesbo. Myslíte si, že je ten či o nen prvek jen k budování prostředí nebo dokreslení charakteru, ale můžete se vsadit, že on ho ještě jednou vrátí do hry a pak se uvidí, kdo dával dobrý pozor.
Hned v prvním dobrodružství Harry Hola uslyšímě několik domorodých bajek, zdánlivě proto, aby nás lépe přenesly k Protinožcům a trochu osvětlily kulturu Austrálců. Ve skutečnosti všechny ty pověsti vlastně vyprávějí ve zkratce celý děj románu, pokud si to včas a správně poskládáte.
Stejně tak řada dalších zmínek, která má neznalému Evropanovi osvětlit vztahy mezi bílou majoritou a původním obyvatelstvem tu není coby kulturní vložka, ale všechno jsou to důležité faktory ve vrahově motivu, hlavně starý zákon z 19. století Terra Nullis.

Čtenáři většinou ocení, pokud si dáte tu práci s plánováním a všechno s čím začnete, opět v ději zúročíte.
Krom toho, že si na zeď navěsíte příliš mnoho exotických zbraní, abyste pak půlku z nich ignorovali, ještě větší trapas je, chtít střílet z pušky, kterou jste si zapomněli nechta po ruce.
Jakmile si vaše postav z ničeho nic vzpomene, že má klíčovou informaci, důležitý talisman nebo užitečnou superschopnost, až v momentě, kdy je to naléhavě třeba, ale celých předchozích dvacek kapitol nebyl sebemenší náznak, že něco takového umí/mají, pak vaši čtenáři nejspíš otevřou pusu, ale místo "WOW!" z nich vyleze spíš "WTF?!"
My čtenáři jsem neradi za kretény, ale juchat radostí, že jsme si už dest kapitol zpátky mysleli, že ten kámen nebude obyčejný nebo, že ta postava bude zrádce, to my naopak moc rádi.

Takže rozvěšujte své zbraně pečlivě a nebojte se do jedné narvat víc nábojů :-)

Jak nebýt trapná ani nudnáWhere stories live. Discover now