Jak nebýt trapná ani nudná

Opakování je matka moudrosti?

Otravná poučka, kterou jistě slýcháte často hlavně ve škole. Něco na ní určitě je, ale řekněte sami, když vám někdo dvakrát, třikrát zopakuje to samé, asi se začnete nudit, váš mozek přepne na jiný program a přestanete vnímat.

Totéž se může snadno přihodit i vašim čtenářům, zvlášť pokud s nimi budete zacházet stejně jako ten otravný učitel a každou informaci jim několikrát pořádně omlátíte o hlavu.

Ono je to leckdy balancování na laně mezi dvěma newyorskými mrakodrapy. Potřebujete, aby čtanářům nějaká informace utkvěla, ale jak to udělat, aby neměli pocit, že jim to cpete do krku jak huse šlejšky? (ví dnes ještě někdo, co to vůbec je nebo jsem tak stará? Ačkoliv i já už to znám jen z vyprávění)

Asi nejčastější situace, kdy vaši čtenáři začnou zívat a přeskakovat odstavce, nastane, když budete jednu a tu samou scénu popisovat znovu z pohledu jiného účastníka. Znát z různé perspektivy třeba hádku nebo nějaké senzační odhalení může být užitečné, ale pokud se od monitoru ozve chrápání, pak jste se snažili nadarmo.

Takže, co s tím?

Snažte se vyhnout tomu, abyste z více perspektiv popisovali daný moment úplně celý. Dvě nebo tři kapitoly toho samého obsahu, jsou zaručený zabiják pozornosti a důležité myšlenky vaší postavy snadno zaniknou mezi řádky už poněkolikáté opakovaného dialogu.

Pokud neaspirujete na zklínače hadů, máte několik možností. Buď celou scénu podáte očima jedné postavy, z pohledu té druhé můžeme dostat třeba ten nejvypjatější okamžik a pak shrnout, jaké pocity měla z celé konverzace.

Nebo můžete polovinu scény pobývat v hlavě jednoho účastníka, polovinu v hlavě toho druhého. A jejich pocity a myšlenky z celého rozhovoru shrnout třeba v další kapitole, kde dotyčný vystupuje. Vlastně to ani nemusíte udělat hned, pokud šlo třeba o hádku, můžeme se perspektivu druhého účastníka dozvědět a ž s odstupem, po pár dnech dusného ticha (a vašim čtenářům to bude hlodat v hlavě stejně jako vašemu hrdinovi)

Pokud potřebujete víc než dvě perspektivy, doporučuju držet se postupu číslo jedna, celou scénu nám ukázat pohledem jedné postavy a u ostatních jen shrnout jejich myšlenkya pocity, případně vypíchnout moment, který pro ně byl nejdůležitější.

Tady si dovolím malou odbočku. Pokud ve vašem příběhu sledujete víc postav, nemusí být vůbec nutné, aby čtenář neustále znal myšlenky a pocity všech zúčastněných. Někdy to může být i na závadu.

Pokud je mezi vámi nějaký fanoušek detektivek, jistě víte, že řada klasických příběhů je vyprávěná z perspektivy detektivova asistenta, ne samotného detektiva. Tenhle pomocník nemusí být nutně úplný idiot, ale vždycky je o level níže než slavný pátrač.

Vidět do hlavy samotnému detektivovi, by mnohé indicie odhalilo a vysvětlilo příliš brzy, příběh by přišel o napětí. Dá se samozřejmě napsat dobrý příběh i z perspektivy detektiva, ale je to mnohem těžší. Pokud se jako čtenáři vžijeme do role "Watsona", chováme k pátračově chytrosti vesměs obdiv, pokud mu uvidíme do hlavy, můžeme být z jeho chytrolínství spíš otrávení a autor to musí nějak vykompenzovat.

Vzhledem k tomu, že detektivky jsou můj oblíbený žánr a ráda bych, aby se jich víc (a kvalitních) objevovalo i tady na Wattpadu, věnuju jim někdy vlastní kapitolu a vrátím se k dnešnímu tématu.

Zkrátka někdy může být pohled jediné postavy na určitou situaci naprosto dostačující. Zvažte, jaká nejdůležitější nová informace z dění vyplyne pro čtenáře a zkuste najít postavu, která je na tom podobně.

Z hlediska únavného opakování mají jedno specifikum fanfikce. Jde o doslovné přepisy scén z originálu.

Pokud nechcete oslabit emocionální nebo humorný účinek původní scény, zkuste se vyhnout kompletnímu repete. Pokud chcete sledovat myšlenky a pocity některé postavy, udělejte to jako v případě scény z více perspektiv - vypíchněte nejdůležitější momenty a shrňte celkový dojem.

Trochu širší citaci původní scény si můžete dovolit, pokud v ní hodláte něco změnit, aby čtenář pochopil, kdy, jak a proč se začal děj odklánět na jinou kolej.

Co se týká otravného opakování, nebudu tu vůbec rozebítat potřebu pestré slovní zásoby, ale ještě jedna věc mě napadá. Pokud má postava nějakou llibůstku, zvyk nebo zlozvyk, který má svůj důvod, stačí to vysvětlit jednou, pokud je příběh vážně dlouhý, tak třeba v půlce připomenout, ale necpat to čtenáři pod nos pořád.

Abych to uvedla na příkladu, pokud vaše postava drží dietu a nepije sladké kafe, stačí to zmínit při první "kávové" příležitosti, ale neříkat pokaždé, když tu černou břečku bude konzumovat "nedala si tam cukr, protože drží dietu". Když už to just chcete vypíchnout, úplně stačí " .. a jako vždycky, ignorovala cukřenku".

Nebo má některá postava dávné zranění, které občas bolí a váš hrdina ho přijde ráno vzbudut před další cestou: "Když jsem vstoupil, seděl na posteli, pořád jen ve spodkách a masíroval si rameno" nebo "Když jsem vstoupil, seděl na posteli pořád jen ve spodkách a masíroval si rameno, které ho bolelo." - pokud už o zranění víme, první věta je dostatečná, aby nám to docvaklo.