Pasti realismu

52 13 10
                                    

Na první pohled trochu zbytečná kapitola, protože zdejším příběhům se vesměs realismu zoufale  nedostává, ale třeba zrovna vy to chcete brát vážně a napsat něco opravdu ze života.

K úvahám na tohle téma mě přivedlo skvělé video na Youtube (bohužel už ho nedokážu znovu najít), kde se autor snažil rozebrat, proč fungují a naopak nefungují mnohé superhrdinské filmy a komiksové adaptace. Ano slyšeli jste správně, realismus a superhrdinský biják spolu existují v jedné větě. Takže prosím autory fanfikcí, aby tuhle kapitolu tak úplně nepřeskočili.

Realismus jako literární a umělecký směr vznikl v 19. století s cílem popisovat bez přikrášlení soudobý svět. Byla to reakce na exaltovanou romantickou literaturu (která neměla mnoho společného s tím, co si pod tím pojmem představujeme dnes, tehdejší romantici měli mnohem blíž k hnutí Emo než k harlekýnkám) na nostalgické ohlížení do minulosti a na tíživou sociální situaci, kterou s sebou přinesla překotná industrializace.

Jelikož přední realisté 19. století psali převážně o jevech neradostných, vžila se trochu zdeformovaná představa, že realismus musí být ponurý.

Přitom naše životní realita je neskutečně pestrá a střídají se v ní momenty smutné i veselé, dokonce i lidé, co zažili války a jiné hrůzy, si dokážou z takových časů vybavit něco pozitivního. Moji prarodiče se v průběhu Druhé světové války vzali a narodilo se jim první dítě - to jsou zkrátka radostné momenty a basta, je jedno, co se dělo se světem okolo.

Realismus v umění je vlastně tak trochu podvod, iluze. Protože autor nikdy nezachytí úplně celou realitu světa kolem sebe v její nedozírné šíři. Vždycky si - více nebo méně vědomě - vybírá, na co zaměří svou pozornost.

Autor mého inspiračního videa poukázal na trend temnoty, který jistou dobu vládl komiksové tvorbě. V ní se moc nechytám, valnou většinu jím citovaných děl buď neznám vůbec nebo jen podle titulu, tak zmíním Nolanovu trilogii o Batmanovi - ta je vysoce ceněná fanoušky i kritiky a režisér se netajil tím, že se snažil udělat Batmana a svět kolem něj co nejvíc realistickými.

Nolanův úspěch pochopitelně přilákal pozornost a řada dalších se ho pokusila napodobit, aniž pochopila podstatu věci. Nolanův Temný rytiř je sice drsný, vizuálě i jinak temný, ale jeho základní ingrediencí je neděje, která konntrastuje se vším okolo. I v ostatních zdařilých filmech a komiksech, které odstartovali temnou "realistickou" vlnu, našel autor videa právě tu špetku naděje, že lidé nejsou tak zkažení a svět může být i lepším místem.
Ale plagiátoři tohohle stylu lekci nepochopili a jedou až na dřeň vší špíny, hnusu a zmaru v pošetilé touze být in a kasírovat zissky pod módní nálepkou drsného realismu.
Důvodů, proč to nefunguje, je víc - především se takový příběh špatně graduje, začnete ve s*ačkách a za chvíli jste jen ve větších s*ačkách, to je toho!
V případě zavedených komiksových hrdinů, je zdrsnění jejich charakteru taky dost problematické - postavy jako Superman nebo Steve Rogers máme rádi právě pro až lehce naivní optimismus, který z nich sálá. Batman, už z podstaty velmi temný hrdina, nebude ještě víc cool, když ho necháte porušit jeho kodex a on začne zabíjet. Jsou autoři, kteří dokázali uvedená pravidla s úspěchem porušit, ale to proto, že měli sakra dobře promyšlený záměr a vizi, ne aby byla daná postava víc hustá a rádoby realistická.

Co si z toho máte vzít vy? Hlavně to, že i v temném příběhu by měl být nějaký záměr a myšlenka. Nedávejte do svých příběhů věci jako deprese, šikana, sebepoškozování nebo sebevražda jen proto, abyste byli cool.

A nezapomínejte tu temnotu vždycky něčím vyvážit, pokud je vaše postava už na začátku nenáviděná rodiči i sourozenci, učitelé si na ní zasedli, všichni spolužáci jí šikanují a i sluníčko zajde za mraky, když dotyčná vystrčí nos z okna, jednak to není dojemné, ale směšné a hlavně už nemáte kam jít - no tak jí bude nenávidět ještě někdo další a kluk, co se jí líbí k ní bude taky hnusný, to se přece dalo čekat, žádné překvápko.

Druhá past realismu je dobře míněná, ale špatně namířená snaha opisovat přímo ze života. Na tomhle místě se biju do hlavy, že mám tak mizernou paměť, protože jsem v poslední době rozečetla hned několik výborných příruček jiných wattpadových autorů a v jedné jsem našla skvělé vysvětlení, proč v knížkách nikdo nechodí čůrat (prosím vás, jestli někdo víte, napište mi do komentářů, ať můžu dotyčnému připsat autorství tohohle postřehu - tak díky za info, autorkou postřehu o čůrání a řady dalších skvělých rad pro začínající autoru je beastynesss).

Velmi zjednodušeně řečeno, v reálném životě děláme strašnou spoustu nudných a nezajímavých věcí - čistíme si zuby, steleme postele, jíme, vaříme, postáváme na zastávce MHD, vedeme hovory o ničem, chodíme ke kadeřnici, do potravin a i na ten záchod.

Pokud tohle všechno ve svém příběhu věrně popíšete, možná to bude přesný popis vaší každodenní reality, ale pokud nejste Bohem nadaný humorista, bude to hlavně pekelně a k uzoufání nudné.

Jak už jsem psala, realismus je jen malý výsek skutečné reality. Všechny uvedné činnosti ve vašem příběhu běží někde na pozadí a vy je buď úplně vynecháte, nebo pokud se nedají zcela škrtnout, odbudete jednou větou.

Když je čtenářům potřeba říct, že se vaše postava přepravila do školy, protě napište, že skočila na autobus. Nepotřebujeme vědět, jak pozdravila řidiče, ukázala průkazku a sedla si do desáté řady k okýnku. Totéž, pokud se vaše postava setká a baví s partou kamarádů, to, že se všichni navzájem pozdravili a poptali, jak se kdo má, shrňte do jedné věty a přejděte ke konverzaci, která má význam pro děj.

Pro oživění a onen vytoužený realismus, může vaše postava s kamarádkou řešit důležitou věc behem nákupu oblečení, ale popis těch hadrů a jak to holkám seklo, nesmí převážit nad hlavním sdělením.

Autor(ka) čůracího argumentu taky připomíná, že vedeme stašně moc řečí tak nějak o ničem a málokdo z nás je talentovaný řečník s bohatou slovní zásobou, kterému souvětí hladce plynou ze rtů. I tady je vhodné ubrat z realismu ve prospěch čtivosti - samozřejmě s mírou a s ohledem na charakter dané postavy. Můžete mít v příběhu někoho, kdo se vyjadřuje vážně příšerně, abyste zdůraznili jeho nevzdělanost a omezenost, ale ostatním raději dopřejte alespoň malý řečnický kurz.

S hovory o každodennostech šetřete - hádky o nevynesený odpaďák, debata o oblíbených filmech nebo rozbor utkání Sparta-Slavia pište jenom tehdy, pokud to má význam pro budování charakteru nebo jako start debaty o něčem dějotvorném (takže rychle uhněte k žádanému tématu)

V téhle souvislosti připomínám poučku "Kill your darlings", je jedno, jak moc se vám líbí ty šaty, jak moc potřebujete celému světu říct, že tenhle herec/zpěvák je úžasný, že Sparta se může jít zahrabat vedle Baníku Ostrava, pokud to nemá pro příběh význam, bez milosti mažte nebo aspoň kraťte!

P.S. Na takových kravinách dost možná nachytáte na švestkách mě samotnou. Občas neodolám, abych do příběhu neprocpala nějakou informaci, kterou pokládám za zajímavou nebo důležitou a ne vždycky k tomu mám adekvátní dějový důvod :-) (ale krotím se, vážně se krotím)




Jak nebýt trapná ani nudnáKde žijí příběhy. Začni objevovat