Čas je boj a její boj je čas | 𝓖. 𝓦𝓮𝓪𝓼𝓵𝓮𝔂, 𝓕. 𝓦𝓮𝓪𝓼𝓵𝓮𝔂

ČAS JE BOJ A JEJÍ BOJ JE ČAS - KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

The_Luciferek

Kapitola dvacátá devátá

Caren zamručela a třískla dlaní do maličkého červeného budíku, který okamžitě přestal zvonit. George, který ji majetnicky a silně držel ve svém láskyplném náručí, byl ještě v hlubokém spánku. Jen něco tiše zamumlal a přitiskl si ji blíže ke svému horkému tělu.

Cítila se neuvěřitelně nádherně, když sdílela postel se svým milovaným. Jenže když se pořádně probrala, tak přišlo bezlítostné uvědomění. On ji rád. A on o jejím blížícím se osudu netuší ani kapičku pravdy. Caren ztuhly všechny svaly v těle a prudce vydechla. Tohle mu přeci nemůže udělat. Zažehnout v něm lásku k ní, když ví, že tento vztah by neměl dobrého konce. Přeci ho nemůže takhle trápit, musí mu to říci, i když to se Caren také dvakrát nezamlouvalo. Musí to ukončit. Když si teď, byť na jednu noc zažila vše, po čem vlastně kdy toužila. Cítila to štěstí, které ji kolovalo oběhem, jenže byla to chvilková euforie, které nikdy nebylo souzeno trvat věčně, či déle. Očima se zasekla a svíci, která už dohořívala. Její plamen slábnul stejně tak rychle jako dívčin život. „Kurva," zaklela a

Tohle mu přeci nemůže udělat. Jestli ji má rád její ztráta ho jistě zdrtí. Neměl by se k ní teď poutat, když zbývá už jen nehodně týdnů žití, které bude v temné monotónní vlně ztrát. Síly, duše, sami sebe.

Caren sebou rychle trhla, aby se dostala ze sevření jeho silných paží, které ji držely v jeho vyhřáté náruči. Posadila se na kraj postele a začala na zemi hledat svou košili a šedé kalhoty. Rychle je na sebe oblékla a připravila se na snídani. Když vyšla z koupelny, George pořád spal. Musela uznat, že vypadal nadmíru roztomile. Pravou ruku měl položenou za hlavou a levou si místo Caren k sobě přitáhl polštář. Vlasy měl pohozené na polštáři, kde dělaly s tmavou látkou výrazný kontrast. Peřinu měl na těle až u pasu, takže měla Caren dokonalý výhled na jeho přenádherné tělo, které bylo díky famfrpálu poctivě vypracované.

Caren si těžce povzdechla a otevřela dveře z pokoje do chodby, která vede až do společenské místnosti Zmijozelu. Ještě jednou se otočila na chlapce, kterému na tváři pohrával letmý úsměv, i když spal. Jeho víčka se začala lehce chvět, takže byl největší čas vyrazit. Nemůže ho trápit, když ví, jaký děsuplný konec by jejich vztah měl. Nemůže mu bránit ve štěstí a sobecky přihlížet na sebe.

Zabouchla dveře a prohrábla si rychle řídnoucí vlasy. „Kurva," šeptla, když cítila, jak se jí v očích rojí slané slzy. Bouchla pěstí do kamenné zdi a rozutekla se směrem do Velké síně.

***

Dívka se sněhobílými vlasy mířila svými kroky do svého pokoje. Jako každý den, se její stav večer zhoršoval. Srdce ji splašeně bouchalo o žebra, i když k tomu nebylo důvodu. Svaly v těle začaly ochabovat mnohem více. Takže se dívka přidržovala bradavických stěn, aby se nesložila k zemi. Nohy se jí pletly a před očima se jí zatmívalo. Oči za víčky drhly, jako by tam byl snad vařící písek a čelo se jí orosilo ledovým potem.

Zaskučela heslo, když jí bolest silně vystřelila do srdce, kterému se puls viditelně pozastavil. Zrychlila své tempo, když dorazila do svého pokoje, rozrazila dveře a rychle přeběhla ke komodě. Zalovila v ní a nahmatala lahvičku se silným lektvarem. Odzátkovala ho a kopla celý do sebe, když už cítila, že mdloby jsou za rohem. Rozvalila se do malého křesílka vedle komody a složila hlavu do dlaní.

„Co to bylo za lektvar?" ozval se jeho chraplavý hlas místností.

Caren strnula a na pažích ji naskočila husí kůže. Musí být silná. I přes svou lásku mu musí říct, že ta noc pro ni nic neznamenala a že její slova byla opitá vášní a touhou. Musí lhát, protože její smrt je bolestná věc, o které ví jen malé minimum čarodějů a čarodějek. Nechce mu říct o své slabině, ale na lhaní a vymýšlení už je její mozek moc slabý a ve ostrých spárech kletby, která ji jako břečťan prorůstá.