Čas je boj a její boj je čas | 𝓖. 𝓦𝓮𝓪𝓼𝓵𝓮𝔂, 𝓕. 𝓦𝓮𝓪𝓼𝓵𝓮𝔂

ČAS JE BOJ A JEJÍ BOJ JE ČAS - KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

The_Luciferek

Kapitola dvacátá třetí

Na druhý den ráno naspala Caren možná tak dvě a půl hodiny, ne-li méně. Nedaly jí spát dotěrné myšlenky, a ještě dotěrnější vzpomínky a pocity, co si jí točily v hlavě, srdci i po celém těle. Uvědomila si, jak pozdě už se navršilo, až když do pokoje začaly přes tenoučké závěsy pražit první vanilkově žluté paprsky slunce. Nedostatek spánku její slabost a vyčerpanost ještě podpořil.

Zvedla se z protlačené matrace a protáhla si ztuhlá záda, ještě minutku seděla na matraci a dodávala si síly, aby se mohla zvednout na narovnat krk. Zlaté oči ji pálily a sotva do ranního světla mžouraly. Na mistrovství na sebe hodila triko, které zelenou barvou ladilo k irskému týmu. Za pár chvil do pokoje hlasitě vtrhla paní Weasleyová. „Ach, zlatíčko, ahoj, jdi dolů na snídani. Já vzbudím tyhle spáče." Vřele se usmála a poukázala na holky. Hermiona s pusou otevřenou potichu chrápala a Ginny z koutku úst kanula slina. „Dobře," hlesla a vypařila se z pokoje.

V přízemí na stole stálo deset hrnků s čajem. A byl tam jeden pár dvojčat.

Trochu se v plynulé chůzi zasekla, když viděla, jaký opar špatné atmosféry se kolem nich vznáší a line celou kuchyní. Platinové vlasy si přehodila na druhé rameno a vydala se k nim. „Čau, jak – jak je?" zeptala se, ale hlas ji neodvážně zradil a měla chuť se plácnout do čela. Nikdo nic neodpověděl.

Nervózně polkla a sedla si na nejbližší místo daleko od nich. George přerušil bitvu pohledů a juknul se na dívku. Vypadala unaveně. Na tváři měla načervenalý obtisk polštáře a čelo zkrabacené, bylo vidět, že se u nich necítí dobře a že je bůhvíproč unavená. Vzala si červený plecháček se zeleným neslazeným čajem a celá nesvá si ho přitáhla k sobě. Vzhlédla Georgovi do očí, ten neotálel, hodil provokativní očko na bratra a vzal si svůj šálek a posunul se na rozvrzanou židli hned vedle Caren.

„Ahoj, Cari," šeptl, usmál se, že mu vykoukly bílé zuby a prohrábl si své krásné zrzavé vlasy. „Ahoj," zamumlala ještě jednou pozdrav. „Jak se máš? Jak ses vyspala?" Cařin tep šel mimovolně nahoru, až ji zvonil v uších. Co se to dělo? Cara si promnula čelo a koukla se nejdříve na George. „Co to děláš? Co se tu, sakra, děje?" zeptala se Caren George, ale své oči se svou otázkou přesunula následně i na Freda. V jeho očích se mihl cit. Tedy několik pocitů najednou. Rozpoznala strach, nejistotu a ještě něco, ale to zmizelo hned v další sekundě. „Co by se mělo dít?" řekl George jakoby nic a pohlédl krátce na své starší dvojče.

„Oh, mluvíš na mě. To je velice divný, totiž ty vlastně nesmíš." Dořekla dívka a sklopila do sebe i poslední kapičku čaje a jedním prstem si otřela rty, a přitom koukala na George, který měl otevřenou pusu a v tý svý rezatý hlavě se snažil něco rozumného vyplodit. „Co?" vypadlo z něj neomaleně.

„Jé, že bys zapomněl?!" zasyčela Caren a rázně se zvedla od stolu a židli s hlasitým zaskřípěním přirazila ke stolu. A když vybíhala schody, uslyšela ještě od George: „Sráči, viděl jsem, jak ses bál, že bych jí to řekl. Je to pravda! Do prdele!"

Rozčarovaná Caren vpadla do pokoje a mrskla sebou na postel. Hermiona bůhvíproč vyjekla. Caren si sundala dlaně z obličeje a uviděla čarodějku, jak na ni kouká, a přitom se snaží zakrýt svůj nahý hrudník. Caren si odfrkla a otočila se ke zdi.

Přiblížila se celá, takže si Caren hodila do černého batohu vše potřebné a na hlavu nasadila mudlovskou kšiltovku bílé barvy. S Hermionou, která se ještě pohoršeně červenala, sešla dolů, kde už byli všichni nachystaní odejít na místo přemístění.