Čas je boj a její boj je čas | 𝓖. 𝓦𝓮𝓪𝓼𝓵𝓮𝔂, 𝓕. 𝓦𝓮𝓪𝓼𝓵𝓮𝔂

ČAS JE BOJ A JEJÍ BOJ JE ČAS - KAPITOLA SEDMÁ

The_Luciferek                             

Kapitola sedmá - nazpět do minulosti

Byla už několikátým dnem doma sama. Z velké nudy našla nějaké fotografie a rodokmen rodiny Blacků. S tím vším si sedla na postel. Caren si pozorně prohlížela černé vzorované desky, než na ně sáhla. Úhledně na nich bylo napsané Caren Isabelle Black. První vzala jeden černobílý snímek. Zkoumavě si ho prohlédla, když se postava na něm hýbla. Car fotku vyděšeně upustila a přitlačila se blíže k pelesti. Když se nic nedělo, lehce ji znova uchopila mezi prsty. Koukla se i na ostatní fotografie, ale všechny se hýbaly. Také jí došlo, že o tom někde v nějaké knize četla. „Jasně, pohyblivé snímky!" zasmála se a zrovna našla jednu, kde bylo dole napsáno: Caren - 1 rok. Držel ji tam Sirius. Skoro na všech rodinných snímcích byla blonďatá žena, která Siriuse objímala. Hned na další byli společně s Car. Nejspíš. Byla tam vyfocená ze strany. Vypadali jako šťastná rodinka. Až jí bylo do pláče. Její matka. Sirius na fotkách vypadá šťastný a bezstarostný. Tehdy ještě nevěděl, jaký osud jeho samotného a jeho kamarády či ženu čeká.

***

Car již před několika týdny poslala do Bradavic sovu, že studijní místo přijímá. Mezi ní a Clare to drhlo, ale alespoň už byla doma. Skoro s dívkou nemluvila a vůbec se o ní nezajímala. Jednoho rána toho už měla Caren dost. Dodala si odvahy a přišla za ní do ložnice a zapřela se dlaní o futra. „Potřebuji dokoupit všechny věci do Bradavic. Školní rok začíná ani ne za týden. A vůbec! Musíme si ještě samy sebe užít. Pak se neuvidíme dlouhou dobu. Nevím jak ty, ale ty mi budeš chybět!"

„Já to tak nechtěla," odsekne jí Clare jako malé dítě, „to ty chceš pryč." Ztěžka se zvedla od pracovního stolu a začala se převlékat ještě z pyžama do něčeho krapet kulturnějšího. Její vlasy byly rozčepýřené a celá vypadala na pokraji deprese. Uběhla ani ne hodina a už stály za tou kouzelnou zdí v hospodě. Car se už nemohla dočkat, až bude nakupovat různé učenice, brky, inkousty a hlavně hůlku. Tvář jí zdobil šťastný úsměv, kterým obdarovávala každého, kdo se na ni podíval. Musela vypadat jako idiot mezi těmi mrzutými tvářemi. Dnes slunce obzvlášť pařilo a pálilo, že to už ani nebylo příjemné. I v těch nejtemnějších stínech dosahovaly teploty třiceti stupňů celsia.

„Tak, nezapomněla jsi na seznam?" zeptala se Caren Clare, která záporně zavrtěla hlavou. „Jestli budeš ještě chvilku otravovat, tak nakupovat tady nic nebudeme a půjdeme nakupovat do supermarketu," okřikla Caren. Car sklapla paty a poslušně šla po tetiným boku. Caren se culila jako sluníčko a stlačila kliku dveří do obchodu Garricka Ollivandera.

Hned po otevření dveří na ni dýchla dřevitá vůně a spoustu jiných. Za pultem byl starý pán, nejspíše majitel. Měl rozcuchané šedé vlasy barevné jako lité stříbro. Každopádně vypadal mile a velice vstřícně. „Dobrý den, paní Downová, rád vás zase vidím," pozdravil tetu a jeho pozornost přesunul na dívku, "mladá slečna Blacková, rád vás poznávám," podal ruku Car. Dívka ho na oplátku také pozdravila a hned se pustili do vybírání. Zašel někam do úzké uličky mezi regály, které byly přeplněné k prasknutí krabičkami s hůlkami. Prsty přejížděl po zastaralých nápisech, až se na jedné z ničeho nic zastavil. Vyhrabal ji z té kopy a otevřel ji. „Možná by vám mohla sedět tahle," stařík ji vyzval, aby ji vyzkoušela, hned věděla, co dělat. Lehce švihla hůlkou, ale místo toho, co chtěla, aby se stalo, tak spadla celá police krabiček s hůlkami. „Promiňte!" vyjekla Car a nechala ho jí vytrhnout hůlku z ruky.

„V pořádku, to se tady děje skoro každému," zašeptal a sáhl po krabičce s hůlkou, která spadla nejblíže ke Caren. „Možná tahle, skoro jsem na ni zapomněl, ale mohla by vám sedět, je to tisové dřevo s jádrem dračího srdce," Car mávla hůlkou a místo další katastrofy se objevil téměř totožný stříbrný prach, co už jednou viděla, když se ještě v domnění, že je mudla, dotkla své květiny. Pán se spokojeně usmál. „Jo, to je ona," liboval si a řekl tetě sumu.

***

„Pro Merlina, Clare, jsi to ty? To není možný!" Caren koukne na tetu a obě se otočily za hlasem.

Kousek za nimi stojí ta zrzavá paní z knihkupectví, když kouzelnický svět navštívila Cara sama na vlastní pěst. Vedle ní stojí její dcera a synové. Ale bylo jich krapet víc než předtím. Její zrzavé vlasy přímo zářily, při západu slunce, který právě byl. Vypadala velmi potěšena, že nás vidí. „Molly, Molly Weasleyová, bože vypadáš skvěle!" Clare se k ní rozešla a sevřela ji v silném objetí. „Ty jsi Caren, že?" dívka vykulí oči a přikývne. „My jsme se už vid-," Car rychle na ženu zavrtí hlavou na znamení, čímž říká: Prosím-vás-na-kolenou-nepovídejte-dál-nebo-mě-na-místě-ukřižuje-neví-o-tom!

Žena sama sebe stopne a takticky začne si povídat o něčem jiném. Teta Clare je k ní otočená zády, a tak jenom ta žena vidí, jak si děkovně přitiskne dlaň na srdce a dřepne si na první volnou židli. „Děti, my si musíme promluvit v soukromí. Sedněte si někde spolu, ať se seznámíte! Přeci jen, budete spolu studovat." Vedle ní zavrzají židle. „Ty vole, to bylo těsný!" zašeptá si pro sebe.

„Co bylo těsný?" Ozve se tenký dívčí hlas Caren přímo u ucha. Ta sebou leknutím cukla a otočila se na zrzku. „Ona o tom neví, že jsem tu byla bez ní. Každopádně, jo, já jsem Caren." Blondýnka by se nejraději samou trapností propadla do základů tohohle domu.

„Jsi to ty, že jo? Už jsme se viděli?" Zeptalo se jedno z dvojčat. Car se kolem sebe rozhlédla, aby zjistila, jak daleko od ní je Clare a zdali ji neuslyší. „Jo, ale ona o tom neví a vědět to nebude!" ukázala na její tetu. „Ty jsi tam byla na tajňačku, jo?" zasmál se kluk, který seděl vedle těch dvojčat. Caren pozvedla jeden koutek vzhůru a protočila oči, opřela se o opěrku rudě potáhnuté židle. „Já jsem Ginny," ozvala se zrzka. Měla kulatý obličej jako její matka a vodově modré oči. Na tváři jí pohrával letmý úsměv. „Ty dva naproti nám, ty úplně stejný, jsou Fred a George. Vedle nich je Ron, toho poznáš jednoduše." dopověděla. „Fajn, dobře," pokývala přemýšlivě hlavou a uchechtla se, „taky teda chodíte do Bradavic?"

„Jo, všichni. A co ty? Před tím než v knihkupectví, jsem tě ještě nikdy neviděla. O tvé tetě jsem od mamky slyšela, ale o tobě nic."

„No, jakoby já ještě před čtvrt rokem nevěděla, že tohle existuje, natož nějaký Bradavice."

Ginny vykulí oči a v nich se zrcadlí jasná otázka. „Jasně, já to trošku rozvedu," odfrkne si Caren, pročistí si hrdlo a mezitím si v hlavě skládá jednoduchou a výstižnou větu. Prostě jsem odmala žila u mudlů, u Clare. A až po tom, co se mi projevily schopnosti, mi řekla, že bych v mým věku už dávno měla umět různý čáry máry."

„A co jsi vlastně v tom knihkupectví hledala?" zeptá se jeden z těch dvou. „Upřímně, i když mi to teta neřekla, tak doufala v to, že s ní zůstanu u mudlů. Ale já měla rozhodnuto od první vteřiny. Nechtěla jsem jí to ale říkat a v září jsem nechtěla vypadat blbá, přeci jen čtyři zameškané roky? To je fakt dost, takže učebnice."

„Takže půjdeš do pátého ročníku. Kolik ti je?" zeptal se ten druhý.

„Patnáct. Do jaké koleje a jakého ročníku chodíte vy?"

„Všichni do Nebelvíru," zamumlá Ron s plnou pusou nugátové koblihy a Ginny ho zpražila znechuceným pohledem. Ten sklopí hlavu a polkne. „já půjdu do třeťáku, Ginny do druháku a Fred s Georgem půjdou do páťáku." dopoví už s prázdnými ústy. Do jaké koleje myslíš, že půjdeš?"

„No, má matka byla v Mrzimoru a otec v Nebelvíru,"všichni se spokojeně usmáli, „no a zbytek z otcovy strany, a to bez výjimky, byl ve Zmijozelu. O matce nevím," všimla si, jak se Ron ušklíbl.

„Myslíš si, že tam půjdeš?" zhrozila se Ginny, které se Cara zdála milá. „Těžko říct," začala Car a zarazila sama sebe, když uviděla vyděšené výrazy ostatních, „tím chci říct, že rozhodně nejsem svatá,"

„No, to my dva taky ne," ukázal Fred na svého identického bratra. Car zvědavě naklonila hlavu a nakrčila obočí. George se už nadechoval něco říct, když ho předstihla Ginny. „Jsou hrozný, celý Bradavice a jejich okolí je zná jen kvůli tomu, jaký jsou zmetci!" Caren se obdivně ušklíbla. Byli fajn. Ti Weasleyovi. Vlastně do dneška se nebavila se žádným kouzelníkem jejího věku. Trochu se toho obávala, ale jestli i ostatní jsou takoví, nemá se čeho bát. Ginny byla moc hodná, Ron jakbysmet a ty dvojčata? S nimi si asi rozuměla nejvíc, protože si byli věkově nejblíže.

Odkaz k obrázku: https://cz.pinterest.com/pin/861806078688833096/