Čas je boj a její boj je čas | 𝓖. 𝓦𝓮𝓪𝓼𝓵𝓮𝔂, 𝓕. 𝓦𝓮𝓪𝓼𝓵𝓮𝔂

ČAS JE BOJ A JEJÍ BOJ JE ČAS - KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

The_Luciferek

Kapitola dvacátá  první

Z dvou týdnů u Weasleyů zbylo jen pár posledních dní. Byl pátek a obloha se po dlouhé době zatáhla. Plavily se po ní safírově modré bouřkové mraky nacucané vodou. Po uzrálých polích se proháněl vítr a v dálce se blýskalo.

Caren seděla opřená o letitý dub několik mil od Doupěte. „Nech toho!" zamračila se na Freda, který se ještě pořád po několika zmařených pokusech snažil rozepnout horní knoflíčky z tmavě zelené halenky. „Bude pršet, musíme už jít. Frede!" Pleskla ho po hřbetu ruky. Znovu se napřáhla, aby svůj čin mohla zopakovat, ale zrzek ji prudce chytl za zápěstí. „Hele!" vyjekla a snažila se z jeho sevření vykroutit, jenže ji držel až moc pevně. Lišácky se usmál a škubl jejíma rukama směrem k sobě. Takže Cara chtíc či nechtíc skončila přitisknutá na Fredově hrudníku.

„Pusť mě," zašeptala mu kousek od úst. Fredovi v očích žhnuly vzrušené jiskřičky. „Prosím,"

„O co?" ušklíbl se a sklonil svou hlavu k dívčině hrudníku. Jednou rukou si přidržel její obě zápěstí a druhou konečně uvolnil pár knoflíčků. Pro jeho štěstí a příjemné překvapení si nevzala ani jednu z jejích nádherných krajkových podprsenek, takže měl volnou cestu. Horkým jazykem vedl cestičku z hrany čelisti až k prsům. Bříšky prstů jedné ruky jemně přejížděl po jejich oblině. Růžové bradavky trochu tvrději promnul mezi prsty. Z té náhlé slasti se Caren prohnula v zádech jako kočka a zaklonila hlavu. Z jejích rtů se vydralo zasténání, když ji žádostivě zacukalo v podbřišku a klíně.

„Pořád jsi mi neodpověděla," konstatoval a přisál se k pravé bradavce. „Ah, bože," zasténala dívka a prudce vydechla, když jí rychle rozepl kraťasy a dostal se pod tmavě rudé kalhotky. „Co bys chtěla, abych udělal?"

„Mě," zamumlala a usmála se. „Jak si přeješ." Lehce několikrát přejel prsty po jejím ženství a začal jí dělat moc velké dobře. Netrvalo moc dlouho a po páteři se jí začalo šířit jemné brnění a šimrání, značící příchozí uspokojení. Hlasitě vzdychala a brumlala Fredovo jméno rovnou jemu do ucha. Na obličeji jí lechtaly jeho dlouhé zrzavé vlasy. A cítila se po dlouhé době uvolněná a šťastná. Zrzek trochu ohne prsty v kloubech a je to ta poslední kapička. Další vteřinu s ní zamával silný orgasmus, kdy se zmohla jen na překvapené vyjeknutí.

„Panebože, panebože, bože...," koktala a snažila se uklidnit, zbystřit smysly a dostat se zase z planety Slast na planetu Zemi.

V tu chvilku se z nebe začaly snášet malé studené kapičky. Oba se na sebe podívali a začali se smát. Cara se sklonila, aby ho mohla lehoulince políbit na rty, poté si k sobě přitiskli čela a naslouchali jejich zrychleným dechům a zvuku bouřky.

Měli bychom už vyrazit, pravděpodobně už budou tví rodiče doma a pochybuji, že by nám někdo věřil, že jsme na procházce tak dlouho," řekla dívka a stoupla si. Mezitím se spustil pěkný liják, ale oni ještě stáli pod velkými zelenými listy dubu, kde byli schovaní. Měli to odsud do Doupěte pěknou dálku a ani jeden z nich neměl hůlku. „Do prdele," nadávala Cara, když si zapínala lehkou smaragdově zelenou košili.

Vyšli zpoza svého úkrytu a už na nich nebylo jediného suchého místečka. Fredovi z vlasů okamžitě začaly crčet pramínky vody. Kapky deště se mu usadily i mezi uhlově černými řasami.

„Kdybys nebyl debil, mohli už jsme být dávno u vás," zavrčela dívka, když jednou nohou zapadla do velké bahnité louže. S velkou námahou ji vytáhla, protože kletba postupovala rychle a slabost už nebyla jen občasná a chvilková. „Nepovídej, vím, že se ti to líbilo."