Čas je boj a její boj je čas | 𝓖. 𝓦𝓮𝓪𝓼𝓵𝓮𝔂, 𝓕. 𝓦𝓮𝓪𝓼𝓵𝓮𝔂

ČAS JE BOJ A JEJÍ BOJ JE ČAS - KAPITOLA OSMÁ

The_Luciferek                   

Kapitola osmá - nazpět do minulosti

Jak je známo, čas utíká jako voda, a to platilo i dnes pro Caren. Právě teď stála na nádraží King's Cross vedle své tety Clare, která si povídala s Molly a Arthurem. Skoro nevnímala to, co říkají, a byla velice unavená, protože už nemohla dospat. Ani ne nadšením, spíš nervozitou. Od včerejška byla ve velikém stresu, protože jí došlo, že opouští svůj domov, své kamarády, svou tetu, a to hned na několik let. Samozřejmě, že na většinu svátků bude s nimi, ale to je jen pár dní, z celých let.

Caren začala dávat pozor, až když uviděla Ginny, Rona a dva vysoké zrzky, jak jdou k Molly a Arthurovi a táhnou na vozíku několik kufrů narvaných k prasknutí. Těch pár sekund, než k ní přišli, se snažila přijít na to, který z nich je Fred a který George. Snad si je nesplete. Nebo je spíš nebude oslovovat jménem. Jistota je jistota. Když seděli v té kavárně, tak si všimla pár drobných rozdílů, ale teď když se pohybovali, si nebyla vůbec jistá.

Slyšela, jak si všichni spolu povídají, jen ona mlčela a každou minutu se minimálně dvakrát podívala na stříbrné hodinky na levém zápěstí. Každou chvilkou se bude muset rozloučit s tetou a sednout si do toho zatraceného vlaku.

„Jsi v pořádku? Vypadáš nesvá," dívka sebou cukla a podívala se, kdo ji vyrušil. „No, nejlíp mi není," nejistě se ušklíbla a otočila se na jednoho z dvojčat. Ostatní se bavili a smáli mezi sebou. A ustrašené Caren si vůbec nevšímali. „To znám, když jsem tu stál poprvé, byl jsem taky nervózní, ale měl jsem tu bratry a Freda hned vedle sebe."

'Měl tu Freda, takže tohle musí být George,' přemítala dívka. „A ty už znáš nás, takže v Bradavicích nebudeš úplně sama," usmál se a podíval se dívce někam za rameno. Otočila se za směrem jeho pohledu a uviděla tetu a rodiče Weasleyů, jak na ně mávají, aby si chvátli a šli už si sednout do vlaku. Tak a je to tady. Dívčino srdce nervózně bubnovalo o hrudník, i když po Georgeových slovech se trochu uklidnila. Má je. Pomalu se rozešla k tetě, kterou pevně sevřela ve svém hřejivém objetí. Na jazyk jí nešla slova, co by mohla vyjádřit, ani Clare ne. Vše si vyčetly z pohledu té druhé. A tak vzala své dva kufry ze země a vydala se ke dveřím vlaku, společně s Weasleyovými.

Jen už ten červený vlak na ni působil kouzelně, i když vypadal úplně obyčejně jako mudlovská parní mašina. Šla uličkou za Ginny, která zastavila před jedním prázdným kupé. Koukla se na Car, aby jí ho schválila. Ta však byla tak unešená, že se zmohla jen na přikývnutí. Všechno jí připadalo tak magické, i když to bylo úplně normální. Ginny odtáhla dveře a vešla dovnitř. Zvedla svoje zavazadlo nad hlavu a dala ho do přihrádky. Car vstoupila hned po ní a vybrala si místo u okna naproti rudovlásce. 'Hlavně po směru jízdy,' říkala si v podvědomí. Těžké kufry nacpala do úložného prostoru a sedla si. Koukala z okýnka, ale ani nevnímala na co, byla soustředěná a tápala ve svých myšlenkách. Po celém nádraží se rozlehlo tupé cinknutí, oznamující jedenáct hodin. Čas odjezdu. Mašina zahulákala, trochu sebou cukla a pomalu vyjela z nádraží. Po chvíli toho nechala a koukla se, kdo si sedl vedle ní. Byl to určitě...jo, George ten měl dneska červený svetr. Fred měl oranžový. Všimla si také, že tu není Ron. Nejspíš si sedl s někým jiným. Asi s tou kudrnatou dívkou a hnědovlasým klukem, co stáli na nádraží vedle něj. Jakmile vyjeli, začalo pršet, obloha byla úplně černá. A kapičky bubnovaly na okno. Její obavy z toho, co přijde, se prozatím někam uklidily, protože se všichni skvěle bavili.

Fred vyndal nějaký balíček karet, který představil jako Řachavého Petra. Chvilku Caren trvalo, než se naučila pravidla, ale pak je všechny jen drtila.