Too Fast | Barry Allen

Chapter Twenty-Three.

Unavená a pomlácena jsem se vracela s Barrym domů. Při mém dalším kroku jsem zasténala bolestí.

- Doufám, že jsem ti nic neudělal. - znepokojil se Barry. Odbyla jsem ho máchnutí dlaně.

- Neboj se, po tréninkách s Oliverem jsem skončila o dost hůř. Někdy jsem už ani neměla sílu vstát, tak jsem spala v úkrytu. - zasmála jsem se, když jsem si vzpomněla na první tréninky.

- Soucítím. - zamumlal.

- A jakým způsobem ses učil ty? - zajímala jsem se.

- No byla to metoda pokusů a chyb. - odpověděl - Zpočátku jsem nevěděl, co mám dělat, takže jsem to pěkně schytal... - poškrábal se na hlavě. Bylo to po prvé co jsem na jeho tváři uviděla úšklebek. - Někdy to i docela dost bolelo. - dodal po chvíli zamyšlení.

- To si nedokážu představit... - zamumlala jsem a pokroutila hlavou. - Jak ti to jde s Iris? - změnila jsem téma. Pokrčil rameny.

- Upřímně, poslední dobou jsem toho měl spoustu na hlavě, takže jsem se s ní ani moc neviděl. - zamumlal -  Ve městě se pořád něco děje a navíc jsem tě chtěl provést městem a strávit trochu času i s tebou. - A když mě posledně poprosila o pomoc s článkem, tak jsem na to úplně zapomněl a zaseděl jsem se v laborce s tebou a Harry... No, byla trošičku naštvaná. - přiznal s úšklebkem. Zakroutila jsem hlavou a zkousla si ret.

- Takže... Nevědomě jsem způsobila tvé snížení kontaktu s Iris? - znepokojila jsem se. Zakroutil hlavou.

- Vůbec tak nepřemýšlej. - zasmál se - Mám pocit, že to je pro mě spíš pozitivní zpráva. Před tím jsem tam pro ni byl, vždycky když potřebovala, teď mám více času pro sebe a častěji dělám věci, na které mám chuť. Konečně žiju vlastní život. - když jsem viděla ten jeho úsměv na tváři, pochopila jsem, že on je teď opravdu šťastný.

Iris ho nevědomě využívala, oklamávala, dávala mu plané naděje a teď na to neměla příležitost.

- Nebojíš se, že se přestanete bavit? Ž ztratíte kontakt? - zeptala jsem se. Zakroutil hlavou.

- Myslím si, že to nám spíše nehrozí. - zamumlal - A i kdyby, tak ne z mojí viny, to ona je ta, která pořád někam chodí s tím nabušeným blonďákem... - odfrkl si.

- Takže... Co máš v plánu dneska večer? - zeptala jsem se. Podíval se na mě a na chvíli se zamyslel.

- Sám nevím. Nemám žádné plány.

- Co říkáš nato, že bychom zašli do města? Třeba někam do klubu? - navrhla jsem.

- No já nevím... - oho, snažil se vymluvit.

- No tak, Barry. - povzdechla jsem si a pověsila se mu na rameno - Bydlíš tu od svého narození, určitě znáš nějaká super místa. - podívala jsem se na něj s neskrývající nadějí. Povzdechl si a podíval se na mě s nepokojem v očích. Opravdu musí mít vždycky všechno naplánované? Musím ho naučit myslet spontánně. - Dokaž mi, že máš vlastní život. - provokovala jsem ho, až nakonec souhlasil.

- No tak dobře. - povzdechl si - V západní části města je spousta klubů a také dvě karaoke. - zamumlal - Jestli chceš tak můžeme vyrazit do jednoho z nich. - navrhl a já s radostí pokývala hlavou.

- Ano! - vypískla jsem nadšeně. Konečně nějaká party! A já nebudu mít sebou svoji chůvu v podobě mého bratra....  - Ale musíš mi slíbit, že všechno co se dnes večer stane, se nikdo nikdy nedozví. - varovala jsem ho a zvedla na něj prst - A už vůbec o ničem z toho se nesmí dozvědět můj bratr. - podívala jsem se na něj vážně. - vyprskl smíchy.

- Kdyby s Oliver dozvěděl, že tě beru na party, tak by mi urval hlavu, přišil zpátky a zase urval. - zasmál se. Měl ale pravdu... Ollie by nebyl nadšený, že jdu na party. I kdybych tam měla jít s jeho kamarádem.

- Takže jdeme na party! - zatleskala jsem a Barry se jedině smál.

- Doufám ,že toho nebudu litovat. - podíval se na mě koutkem oka. Protočila jsem oči.

- Barry, lidi chodí do klubu, aby si zatancovali a napili se. - vysvětlila jsem - A jestli půjdeme do karaoke klubu, tak taky budeme zpívat. - dodala jsem - Takhle právě normální lidé tráví čas. - natočila jsem hlavu, udělala psí oči a našpulila rty.

- Hej! -  urazil se - Já jsem normální člověk.

- Kdy naposledy si byl na nějaké party? - odfrkla jsem si a Barry zmlkl.

- Dobře, možná se mi poslední dobou trochu změnil způsob života, ale to jen kvůli tomu, že jsem Flash. - bránil se. Pokývala jsem hlavou a zasmála se. To je ale výmluva...

-Neříkám, že je to něco špatného - opravila jsem se - Prostě si jen zasloužíš odpočinek. - zakmitala jsem obočím - A já jsem skvělým příkladem člověka, s kterým se můžeš skvěle bavit. - široce jsem se usmála. Pokýval hlavou.

- Nepochybuju, že sestra Olivera Queena, je skvělá parťačka na party. - zasmála jsem se na jeho slova.

Zbytek cesty nám utekl stejně příjemně jako do teď, s našimi výměny názorů. Konečně jsme vešli do domu.

- Kolik je hodin? - zeptala jsem se a podívala na Barryho.

- Devatenáct dvacet. - pokývala jsem hlavou.

- V osm odchod? - navrhla jsem.

- Souhlasím. - zamumlal a ztratil se ve svém pokoji. Rychle jsem zatáhla za kliku a vešla k sobě.

Povzdechla jsem si a rozhlédla se po ložnici. Musím vypadat božsky. Není jiná možnost.

***

Omlouvám se za moji chvilkovou nepřítomnost, nebylo moc času překládat. Zítra pokud vše vyjde podle plánu, by měla vyjít zase nová kapitola.

xoxo Sanny♥