Too Fast | Barry Allen

Chapter Twenty-One.

- To není problém Barry. - zasmála jsem se do telefonu a sbalila si sešit do batohu - Bez problému se domů vrátím sama. - dodala jsem a rozhlédla se po studovně. Všichni kromě profesora už odešli.

- Měl jsem tě vyzvednout... - povzdechl si. Zase se obviňoval. Neměla jsem už na to sílu.

Čas letěl neuvěřitelnou rychlostí a než jsem se nadála byly to už dva týdny, co jsem bydlela v Central City. Dnes jsem měla moje první přednášky a Barry mi slíbil, že mě vyzvedne, ale bohužel je potřebný jako Flash ve S.T.A.R. Labs a kvůli tomu má výčitky svědomí. Vždy dodržel svoje slovo, takže i kvůli takové blbosti měl výčitky i několik dní.

- Nemusíš se bát. - natáhla jsem si tašku na rameno a vyšla ze studovny - Domů trefím sama. - zavtipkovala jsem.

- Máš nějaké plány na dnešek? - vypadlo z něho najednou. Nevědomě jsem zakroutila hlavou a teprve až po chvíli mi došlo, že on to vidět nemůže.

- Nemám. - odpověděla jsem.

- Tak přijď do S.T.A.R. Labs. - poprosil.

- Teď? - zdivila jsem se.

- Jestli máš čas, tak ano, čím dřív, tím líp. - povzdechl si.

- Budu tam za pár minut. - oznámila jsem a zavěsila jsem. Vyšla jsem ven, hned jsem si vytáhla sluchátka z tašky a vložila se do uší. Zapojila jsem je do telefonu a vybrala jsem si skladbu, která mi už nějakou dobu nedala spát - Don't call me angel.

Spokojená jsem vyšla směrem k laboratoři. Pomalu jsem si pamatovala více a více, takže jsem se už tak neztrácela, což pro mě ze začátku byla opravdu výzva...

Po pár minutách jsem stála před vchodem do S.T.A.R. Labs. Povzdechla jsem si a otevřela dveře. Mezitím jsem si stihla schovat sluchátka do tašky a telefon do zadní kapsy kalhot.

Vešla jsem do výtahu a vybrala to správné patro. Dveře se konečně otevřely, před mýma očima se mihla šmouha a  objevil se Barry. Zasmála jsem se, když jsem se na něj podívala.

- Nemohl si mě pozdravit normálně? - odpověděla jsem, roztáhla jsem ramena a Barry mě rychle přitáhl k sobě a pořádně mě objal.

- Proč normálně, když to můžu udělat jako Flash? - usmál se a odtáhl ode mně. Protočila jsem očima.

- Chtěl si abych přišla, tak jsem tady. - usmála jsem se sladce a ukázala zuby.

- Jo, samozřejmě. - usmál se tajemně - Pojď. - zamumlal a rozešel se do hlavní místnosti. Neměla jsme nejmenší ponětí, ale přestože jsem šla za nim.

- Ahojte, všichni. - na mé tváři se usadil úsměv, když jsem uviděla Caitlin, Cisca a Harryho. Caitlin hned zmenšila prostor mezi námi a pořádně mě objala. - Asi se ti stýskalo. - řekla jsem a pohladila ji po zádech.

- Už jsem tě nějaký ten pátek neviděla. - zasmála se a odtáhla se ode mně.

- Proč jste si mě zavolali? - zajímala jsem se a pokrčila ruce na hrudi.

- Přednášky máš nepravidelně, že? - zeptal se Harry a já pokývala hlavou - Tak pátky, soboty a neděle se věnuj studiu a ve zbytku týdne se dohodneme, kdy budeš mít tréninky s Barrym. Dnes se dozvíme na jaké jsi úrovni a v čem tě musíme zaškolit. - vysvětlil a zvednul zrak z papírů. - Jasný? - pokývala jsem hlavou.

- Odkud se vzalo najednou takové rozhodnutí? - podivila jsem se - Ještě pár dní zpátky jsem slyšela, že žádnou pomoc zatím nepotřebujete. - vzpomněla jsem si o jejich posledních slovech, co mi naposledy řekli. Ten rozhovor se uskutečnil nějaké tři dny zpátky.

- Samozřejmě. - potvrdil - Ale ve městě se začíná objevovat čím dál tím víc meta lidí a my ani nevíme odkud a proč ty útoky až o tolik vzrostly. Allen je sice rychlý, ale nemůže být na dvou místech najednou. A Caitlin... - podíval se na ni - Možná jí to spíš řekni sama. - povzdechl si.

Zhluboka se nadechla a pomalu pokývala hlavou. Soustředila jsem se na ni a neušlo mi, že je strašně vystresovaná.

- Poslouchej, víš už je existuje víc jak jedna země... - pomalu a důkladně jsem poslouchala každé její slovo.  Byla naštvaná. - Na každé zemi je naše jakoby kopie, někdo kdo vypadá jako my a dokonce se i stejně jmenuje. - pokývala jsem hlavou a tím ji dala znát, že rozumím - Na zemi dvě... Jsem Killer Frost. - vymáčkla nakonec ze sebe a já se zamračila.

- Asi ti nerozumím.  - přiznala jsem. Killer Frost?  Mělo by mi to něco říkat? Co jsem si pod tím měla představit?

Zhluboka se nadechla a sundala si nějaký náramek ze zápěstí. Celou tu dobu jsem ji pozorně sledovala. Její vlasy se změnily na bílo sněžné, oči se staly chladné jako led a rty vypadalyjakoby strávila několik hodin na mrazu. Vytáhla ruku před sebe, vytvořila rampouch a já vykulila oči. Led. Dokázala ovládat led.

- Tady se taky, ale měním na Killer Frost, zlatíčko. - zasmála se - Jakoby sice jsem slyšela hlas Caitlin, ale měla jsem pocit jakoby to byl úplně někdo jiný.  Na rtech se ji vytvořil úšklebek a v jejích očích nebyly žádné emoce. Jakoby někdo vzal naši Caitlin a sebral ji emoce.

Dívka se zhluboka nadechla a podíval se na dlaně, které se jí třásly. Zvedla hlavu a já znovu uviděla tu její rudou palici a oči plné radosti. Rychle vzala náramek a nasadila si ho na zápěstí. - Pomalu to začínám kontrolovat. - přerušila to ticho - Ale... - polkla knedlík. co se ji v hrdle vytvořil - Ale občas tu kontrolu ztrácím. - zašeptala a já uviděla v koutcích očích slzy - Ztrácím kontrolu a... - první slzy jí pomalu začal stékat po tváři. Nevydržela jsem to, podešla jsem k ní a pořádně ji objala.

- Už je to v pořádku. - zašeptala jsem a pořádně svoji kamarádku objala - Nemusíš mi to říkat. - pohladila jsem ji po zádech.

- Prostě... - pomalu se ode mně odtáhla - Jen nechi nikomu ublížit. Dokud to na sto procent neovládám, tak Barrymu pomáhat nemůžu. - vysvětlila - Proto potřebujeme tvoji pomoc. Pokývala jsem hlavou.

- Kdy začneme? - podívala jsem se na Barryho. Zasmál se pod nosem.

- Hned teď. - zamumlal s úsměvem - Caitlin ti dá tepláky a mikinu, aby ses mohla převléct. - pokývala jsem hlavou a společně s ní jsem šla pro oblečení. Konečně začnu trénovat. Konečně budu moc pomoc.

***

Zítra brzo ráno odjíždím domů a tak nevím jestli stihnu přeložit další kapitolu. Pokud ne, budu se vám to všechno snažit vynahradit v neděli. Přeji krásný zbytek dne.

xoxo Sanny♥