Too Fast | Barry Allen

Chapter Thirteen.

Uslyšela jsme zvonění mobilu, který mě probudil ze snu. Povzdechla jsem si a sáhla jsem dlaní po zařízení, než jsem ale odebrala hovor, tak jsem se koukla kolik je hodin. Bylo osm třicet ráno... Můj bratr se asi zbláznil, že mi volá tak brzo.

-Ollie... - povzdechla jsem si do telefonu - Je strašně brzo. Co chceš? - uslyšela jsem povzdech z jeho strany.

-Ještě včera jsem telefonoval s Barrym a říkal mi, že tě che vzít na vyšetření do S.T.A.R. Labs. - vysvětlil - Myslím si ,že čím dřív tam půjdete, tím lépe. Budeme mít jistotu, že se ti během toho včerejšího útoku nic nestalo. - zamumlal.

-A myslíš si, že kdybych na to vyšetření šla později, tak by se něco změnilo? - zavrčela jsem - Pochybuju, že by se během těch pár hodin něco změnilo...

-Chci mít jistotu, Emmo. - řekl - Tak se na mě hned nevztekej. Včera jsem s tebou nebyl a nemám nejmenší ponětí, co se tam včera stalo. Pochop, že... - protočila jsem očima.

-Rozumím. - přerušila jsem ho - Ale už nejsem malá holka a dokážu si poradit sama. - chtěla jsem ho uklidnit, ale nevěděla jsem jestli se mi to povede. A ještě k tomu jsem byla nevyspaná, takže jsem měla špatnou náladu...

-Vím. - povzdechl si - A přemýšlel jsem nad tím, co si včera říkala. - zamračila jsem se, protože jsem nevěděla o co mu jde - Jestli budeš chtít nějak pomoc městu, tak ti nebudu stát v cestě. Mluvil jsem s Barrym a řekl, že tě může zaškolit, ale jestli ti minimálně vlas z hlavy spadne, tak mu už vážně něco udělám. - zasmála jsem se. Chudák Barry. Doufám, že ví, že můj bratr není až tak zlý a asi mu nic neudělá. Asi...

-Díky, Ollie. Je to pro mě opravdu důležité. - přiznala jsem. Zapůsobilo na mě, co dělal Oliver a jeho tým, ale i Barry. Také jsem chtěla pomoc. Zvlášť, když jsem měla tu možnost, abych to udělala.

-Mám pro tebe překvapení. - zamumlal po chvíli ticha - Mělo by přijít zítra.

-Co to je? -  neskrývala jsem svou zvědavost.

-Překvapení. - odsekl. Náš rozhovor přerušilo klepání na dveře.

-Dále. - dovnitř vešel usmívající se Barry. Zaklepal, to je nějaká novinka. - Ahoj Barry. - usmála jsem se na něj.

-Ahoj, promiň, že jsem přišel tak brzo, ale...

-V klidu, Oliver mě už probudil. - zavrčela jsem do mobilu, aby můj bratr pochopil tu narážku.

-Ano, ano pochopil jsem. - zamumlal - Až budeš mít výsledky, tak mi dej vědět. - ukončil hovor.

-Copak? - odložila jsem mobil a podívala se na Allena.

-V kolik můžeme vycházet? - schoval si ruce do kapes a celou tu dobu se na mě díval.

-Dej mi dvacet minut a budu nachystaná. - odpověděla jsem. Pokýval hlavou.

-Super, počkám na tebe v obýváku. - usmál se couvl na chodbu, jenže se pak ještě jednou otočil ke mně - Máš chuť na snídani? - zakroutila jsem hlavou.

-To nestihneme. - zamumlala jsem, vstala z postele a Barry mi zmizel z dohledu.

-Rychle jsem si nachystala bílé spodní prádlo, bílé jeansy s vysokým pasem a fialovou košilí. A k tomu ještě fialové ponožky s růžovými chobotnicemi. Ne, nemám normální ponožky.

Převlékla jsem se v nachystané oblečení a šla do koupelny. Umyla jsem si zuby a rozčesala vlasy. Podívala jsem se do zrcadla a uznala, že vypadám příšerně. Měla jsem modřinu pod okem a roztržený dolní ret, potřebovala jsem se namalovat, ale nebyl jsem si jistá, jestli to nebude problém vzhledem k vyšetření. Možná se na tu ránu budou chtít podívat? Povzdechla jsem si a seběhla dolů, kde jsem našla Barryho.

Stál tam s úsměvem od ucha k uchu a v rukách držel sáček s donuty a dva kelímky s kávou z nedaleké kavárny. Zasmála jsem se na ten pohled.

-Sníme to cestou. - usmál se.

-Vidím, že schopnosti Flashe se ti hodí nejen v bitvě. - zkřížila jsem si ruce na prsou. Pokrčil rameny.

-I přesto vždycky chodím pozdě. - zamumlal - I jako Flash. - přiznal.

-Kolik jsem ti dlužná? - zeptala jsem se a ukázala na donuty a kávu. Protočil očima.

-Nic. - odpověděl - Obuj si boty a jdeme. - rychle jsem udělala, to co řekl, stoupla si vedle něj a při tom si vzala kelímek s kávou.

-Děkuju. - usmála jsem se na něj.

-Není zač. - zavřel dveře a schoval si klíče do kapsy - Jak se cítíš?- zeptal se a natáhl směrem ke mně sáček s donuty. S úsměvem jsem jeden popadla a hned se do něj zakousla.

-Vypadám hůř než se cítím. - přiznala jsem a polkla první kousek snídaně.

-Holka, ty ses prala s metačlověkem. - zasmál se a vzal si donut - Chtěla si z takové bitky uniknout bez jediného škrábance? - pokývala jsem hlavou a on vyprskl smíchy - Nevím , jestli je to vůbec možné. - znovu se soustředil na mou tvář, místo na cestu - Neboj, vypadáš dobře. - protočila jsem očima.

-Nelži. Viděla jsem se v zrcadle... - zamumlala jsem.

-Prosím tě, to je jen malé škrábnutí. Na první pohled to není ani vidět. - snažil se mě potěšit.

-Lžeš, Barry. - řekla jsem - A oba to moc dobře víme.

-Nepřeháněj. - odpověděl a já se začala smát. Vzala jsem si loka horké kávy. Překvapilo mě, že Allen koupil mou oblíbenou. Jak to mohl vědět?

***

Tak jsem tu s další kapitolou, jak jsem vám slíbila. Přeji příjemné čtení.

xoxo Sany♥