Too Fast | Barry Allen

Chapter Fourteen.

-Zornice reagují pravidelně. - potvrdila mi Caitlin, když mi svítila malou baterkou do očí. Nepříjemný pocit. - Musím ti ještě vzít krev kvůli testům a to bude vše. - zamumlala a šla pro injekci, mezitím co já jsem se vyděšeně podívala na Barryho.

Víte, mám takové malé tajemství. Nejvíce ze všeho se bojím injekčních jehel. Když slyším o odběru krve nebo očkování, hned se mi začnou potit dlaně a mám chuť začít brečet.

- Odcházím. - oznámila jsem a vstala z židle na které jsem do teď seděla.

- Wo. Wo. - vytáhl ruce před sebe a strčil mě zpátky na židli - Kam si myslíš, že jdeš? - stále držel ruce na mých ramenou, mezitím co já jsem se mu snažila vytrhnout.

- Odcházím pryč. A jdu co nejdál odtud.  - usmála jsem se falešně a  znovu se pokusila vstát, ale Barry mi to zase neumožnil. - Pusť mě Barry.  - rozkázala jsem, ale on se ani nepohnul. Stále mě pozoroval a pak jakoby mu něco došlo.

- Ty se bojíš jehel? - zdivil se. Semkla jsem rty k sobě, abych nezačala brečet. Už jen to slovo u mě vyvolalo neklid a strach.

-Nikomu neříkej ani slovo. - zasyčela jsem a opřela se zády o židli - Jediná osoba, která o tom ví je Oliver. - přiznala jsem - Ani rodiče to nevěděli. - zašeptala jsem v rozpacích. Cítila jsem se jako malé dítě.... Protože který dospělý člověk se bojí jehel? To je ostuda...

- Chceš mi říct, že včera si bez problémů zaútočila na meta člověka, ale bojíš se malinké jehly? - snažil se vše pochopit. Pokývala jsem hlavou a přivřela oči. Cítila jsem jak se moje tváře začínají červenat z rozpaků.

- Už se můžeš začít smát... - zamumlala jsem, jenže nic takového nepřišlo. Ucítila jsem jen, jak si Barry sedá vedle mě. 

- Neblbni, každý se něčeho bojí a za to se nemusíš stydět. - snažil se mě potěšit, otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj jak na idiota - Myslím to vážně. - zasmál se. 

- Jenže, bát se malého předmětu, který je zakončený ve špičce je důvod se stydět... - zasténala jsem - Proto odtud odcházím. - oznámila jsem a s úsměvem jsem se pokusila vstát.  Zase bez úspěchu. - Barry... - zamumlala jsem - Jestli se sem Caitlin vrátí s jehlou začnu brečet - upozornila jsem ho. Usmál se pod nosem.

- Asi mám nápad. - oznámil - Slib mi, že až se vrátím tak tu stále budeš.  - podíval se na mě vážně. Skousla jsem si ret a zakroutila hlavou.

- Nic ti neslibuju. - odsekla jsem - Jestli odtud odejdeš tak já taky. - odpověděla jsem. Povzdechl si, ale pokýval hlavou.

- Pochybuju, že to stihneš. - řekl a najednou jsem ucítila vítr a Barry už tam nebyl.  Než jsem vůbec stihla sundat nohu ze židle byl už zpátky vedle mě a s jehlou v ruce. - Caitlin souhlasila s tím, že to udělám já. - usmál se - A neboj se, nic jsem jí neřekl. - odtáhla jsem se od něj tak daleko, jak jen mi to ta židle dovolila. 

- Jestli si myslíš, že to něco mění tak to se teda pleteš! - odfrkla jsem si - Nepřibližuj se ke mně s tou odpornou věcí. - rozkázala jsem a vytáhla ruce před sebe.

- Když jsem ti měl očistit rány tak si taky panikařila a přežila si to. - zasmál se. 

- To je něco jiného! - odsekla jsem - Teď máš v ruce tohle! - vypískla jsem na jehlu, kterou držel v ruce.

- Nic ti neudělám. Zavřeš oči a já pomocí superrychlosti to udělám tak rychle, že to ani neucítíš. - slíbil mi. Zakývala jsem hlavou.

- Ani náhodou. - zavrčela jsem a dovnitř se vrátila Caitlin.

- Barry, měl si jí jen vzít krev. - povzdechla si  - To je tak minutka práce. - sebrala mi jehlu z ruky. Za chvíli začnu brečet, jsem si toho jistá...

Přistoupila ke mně z druhé strany a Barry mě nenápadně chytil za levou ruku a lehce stisknul. Polka jsem knedlík co jsem měla v krku a Caitlin mezitím nastavila ruku s jehlou k mé ruce. Zatla jsem zuby a přivřela oči. Neuvědomila jsem si to, ale ruku Barryho jsem stiskla o trošku více.

Ucítila jsem malé štípnutí a jsem si jistá, že kdyby Barry nedal svou druhou dlaň na mou levou ruku, začala bych ječet.

- A je to. - spokojená se ode mně odtáhla a společně s jehlou v ruce odešla z místnosti - Asi za  10 minut budou výsledky. - oznámila nám - Oddechla jsem úlevou a pustila jeho ruku.

- Děkuji. - můj hlas byl přeplněný úlevou - Kdyby nebylo tebe... - zakroutila jsem hlavou - Raději nechci ani vědět co bych dělala.

- Vždy k dispozici. - mrkl na mě - Jsi strašně bledá. Nemáš třeba chuť na čokoládu? - ani jsem nestihla odpovědět. Barry díky své superrychlosti zmizel a vrátil se s tabulkou čokolády, mezitím co já jsem jen stačila mrknout. Závidím.

- Děkuji. - zasmála jsem se, když mi ji podával - Jak jsem už před tím říkala Barry, jsi můj hrdina. - usmál se. 

- Nic jsem neudělal. - stvrdil a pokrčil rameny. Protočila jsem očima.

- Škoda jen, že můj bratr není tak skromný... - zamumlala jsem a odtrhla kousek čokolády, poté jsem natáhla ruku s čokoládou směrem k Barrymu, který si mile rád kousek odtrhl.

***

OMLOUVÁM SE! Já vím, že už dlouho nevyšel nový díl, ale poté co jsem se vrátila po distanční výuce do školy, jsem vůbec nic nestíhala. No a taky se mi do toho moc nechtělo. Ale jelikož teď stejně nemám co moc dělat, tak se to pokusím dohnat a vydávat kapitoly každý den. Jinak doufám, že se vám kapitola líbila. Mám v překladu ještě pokračovat? 

xoxo Sanny♥