Jak nebýt trapná ani nudná

Kuchařka Pejska a Kočičky

Podobné je to s použitím humoru. Vůbec nezavrhuju odlehčené momenty v jinak vážném a temném díle, dokonce si myslím, že můžou vyznění těch ponurých pasáží i prospět, ale jde o načasování. Vtípek zkrátka nesmí shodit emocionálně silnou scénu.
Hodně dobrý příklad, jak to dělat správně, je fanfikční povídka In the Pines (od VillaKulla, k nalezení na AO3). Ačkoliv je to ff, znalost předlohy není moc nutná, dva kovbojové a životní partneři, co se v druhé půli 19. toulají Středozápadem, jsou nuceni se přes zimu usadit na jednom místě (osamělý srub, který jim pronajme doktor z blízkého města), protože jednomu z nich začne selhávat zdraví. V celé povídce se perfektně střídají romantické, vtipné i dojemné momenty, ale vzájemně se neruší. Oba hrdinové se dokážou smát (a my s nimi) i v momentě, kdy Billymu zbývají poslední týdny života. Ale legraci nedostaneme v momentě, kdy doktor z města po Billyho kolapsu potvrdí, že se blíží konec, ale až o několik odstavců později, když Billy potřebuje pomoct s cestou na záchod a jeho přítel je tak nemotorný, že se tomu oba musí smát.

Pokud trváte na tom, že vaše hrdinka zchrání svět a najde osudovou lásku v rámci jednoho příběhu, vážně doporučuju rozhodnout se, která dějová linka má přednost. Tu druhou nemusíte nutně škrtnout, ale zkuste jí zjednodušit. Pokud vyhraje záchrana světa, tak hrdinčin milostný život nemusí hned skončit svatbou, ať se se svým vytouženým borcem pomalu sbližuje a na konci si třeba dají první pusu. Pokud vyhraje ta romantická linka, uberte na epičnosti té dobrodružné, místo osudu celého světa, hoďte slečně na hrb jen záchranu jednoho města nebo jednoho údolí. Vícero dějových linek si zkuste ukočírovat, až budete krapet zkušenější a ověříte si, že bezpečně zvládnete víc jak jeden směr vyprávění.
Málokdo z nás je Umberto Eco, aby v jedné knize organicky skloubil historický román, detektivku a filozoficko-teologickou studii.

Ještě v jedné věci je potřeba si zjednat jasno a během vyprávění pak zběsila nepřepínat. K téhle radě mě přivedl jeden z mnoha rozborů filmu Batman vs Superman na Youtube (tady si dokonce pamatuju autora, je to Algernon, takže je to česky), který tímhle syndromem taky trpí. Autor videa provedl dělení filmů na "chytré" a "hloupé", čímž vůbec nemyslí jejich kvalitu, ale spíš jejich složitost nebo míru zjednodušení vůči realitě.
Spousta "hloupých" filmů je neskutečně zábavná a úspěšná a nikdo neřeší, že se postavy chovají ne úplně logicky nebo, že v reálném světě věci takhle nefungují, protože ani sám film se obvykle moc vážně nebere a nepředstírá žádné hluboké poselství.
Chytré filmy se naopak snaží rozebrat nějaký problém do hloubky, analyzovat fungování něčeho, dobrat se odpovědi,  případně přinét nějaké to poslelství a obvykle se snaží o vysokou míru realismu (a přesto všecho to nemusí být automaticky povedený film).
BvS se tak nějak povedlo být obojím, a proto podle Algernona moc nefunguje. Složitá schémata mají primitivní vyústění, postavy se polovinu času chovají inteligentně, aby se z nich najednou stali idioti, jakmile to scénář potřebuje.
Takže na tohle si dejte taky pozor, nemá cenu psát hyperrealistickou scénu, pokud nedokážete udržet celý příběh ve stejném duchu. Možná je nějaké prostředí, ve kterém se perfektně orientujete a dokážete ho maximálně dobře popsat a chcete tuhle znalost fakt moc prodat, pak si dobře promyslete zákruty příběhu, abyste z perfektně realistického hokejového tréningu neskočili k naprosto klišovitému výslechu na policii, obšlehnutému z béčkového seriálu.

Tohle je rada hlavně pro autory fanfikcí. Zvlášť pokud vaše povídka není epické drama o šedesáti kapitolách, obsaďte do něj jen ty kanonické postavy, fakta a lokace, pro které máte v ději využití. Necpěte tam všechno, jen proto,aby si všichni fandové přišli na svoje. Zvlášť pokud někoho zmítíte tak, aby bylo všem čtenářům jasné, že ho nemáte rádi.
Nedávno jsem tady na Wattu narazila na dvě krátké povídky s Clintem Bartonem a OC, ani jedna neměla úplně marný nápad, ale krom formálních nedostatků oba příběhy kazila snaha narvat tam co nejvíc Marvelu. Obě povídky by si vystačily jen s Hawkeyem, hrdinkou a organizací  SHIELD někde na pozadí (ještě bych chápala Natašu, coby Clintovu parťačku, v jednom z případů by se dokonce i hodila). Ostatní Avengers tam byli natlačení na sílu a vlastně v ději neměli co na práci, krom toho, že si s hrdinkou potřásli pravicí.
(mám taky pár zalidněných povídek, hlavně Marvelovek, v Sherlockovi těch postav prostě není tolik, ale stejně mi i v takovém příběhu vždycky někdo chybí, když si to uvědomím, obvykle už na to kašlu a nesnažím se tam dotyčného honem nějak vepsat, jen aby tam byl)

Když už jsme u té přeplácanosti, Wattpad k tomu sice svádí, ale kroťte se s obrázky. Pokud své postavy a prostředí, ve kterém se pohybují, nedokážete dost slušně popsat, obrázek z Pinterestu to nespasí. A hodně, hodně bych si vkládání obrázků rozmyslela i v případě, že jsou jen doplňkem k slušnému popisu.
Trochu to tím čtenáři kazíte. Čtení je hodně i zapojení fantazie i na straně příjemce, čtenář si určitě na základě textu udělal nějakou vlastní představu, třeba mu vaše hrdinka připoměla jinou herečku, než jakou jste si obsadili ve vlastní fantazii, třeba mu připomněla někoho, koho sám zná, hned je mu vaše postava bližší, ale ne, vy mu nacpete pod nos Chloe Bennet.
Jediná akceptovatelná výjimka pro větší množství obrázků v jedné kapitole je, pokud si je vyrábíte (výrobou myslím skutečné usilí, ať už kreslení nebo tvorbu manipek, ne dva filtry a oříznutí na stažené fotce) sami a je to vaše dílo stejně jako příběh, případně jde o dílo někoho z vašich přátel, vyrobené speciálně pro vaši povídku.

Prostě všeho moc škodí, i když máte v příběhu deset důležitých postav, nejspíš čtenáři nepotřebují vidět do hlavy úplně všem.
Hodně krátký útvar nepotřebuje nějak zběsile měnit tempo, kraťas může být celý akčně rychlý nebo táhle meditativní.
Není potřeba cpát do romance akční scény a hororové lekačky, radši se soustřeďte na vývoj postav a jejich vztahů a naopak.
Asi už jsem vážně stará bréca, ale já tu romantiku taky nemusím mít všude, valná většina mých povídek sice obsahuje nějaký pairing (často slashový a většinou nekanonický), ale v řadě případů je to už stabilní pár, který milostné problémy momentálně neřeší a já ho můžu "zaúkolovat" jinak.

Všimla jsem si, že většinu podobných rádců a příruček tady na WP vesměs čtou lidi, co rady až tak moc nepotřebují. Ale našla jsem tu i řadu povídek se slušným stylem i gramatikou, ale tak zoufale prolezlé různými klišé, až mi to přišlo líto.
Takové autorky mají potenciál, ale z nějakého důvodu uvízly v síti podivných wattpaďáckých manýr a snad si ani neuvědomují, že se dá psát i jinak. Pokud jste mě některá náhodou objevila, čtete to a poznáváte se v tom, holky, vykašlete se na tyhle kraviny. Máte na víc!