Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola třicátá pátá

31.12.2020

Matt by za běžných okolností Silvestr vůbec nijak zvlášť neprožíval. Sedl by si s mamkou k televizi a udělali si pěkný večer u maratonu Pána prstenů, Harry Pottera nebo něčeho podobného. Mamka by o půlnoci bouchla šampaňské, společně by se zasmáli vzpomínce na přelom roku 2015, kdy špuntem trefila lustr v obýváku a sklo se rozsypalo po celém stolu.

Teď tady Linda ale už nebyla a byt byl bez ní a jejího smíchu ponurý a ze všech fotek, které dosud ležely na stolku v kuchyni, jak s Hankem vybírali jednu vhodnou na náhrobek, se cítil sklíčený. Popadl klíče od auta a máminým fordem dojel před Zoeyinu bytovku. Napsal jí esemesku, ať sejde dolů a vyčkával.

Po dvaceti minutách bez odpovědi mu začalo být ticho jeho telefonu podezřelé a nepříjemné. Téměř cítil, jako by se mu telefon škodolibě vysmíval.

Vylezl z auta a vyhledal zvonek Cameron a stiskl jej. Bzučák se neozýval, a tak Matt zazvonil znovu a odstoupil pár kroků od domu. Z okna ve třetím patře se vyklonila Zoey. „Teď není vhodná chvíle, Matte," křikla a nervózně se ohlédla dovnitř bytu. „Napíšu ti po-" strnula v půlce věty. „Volej policii, honem! Táta -" nedořekla a její hlava v okně zmizela.

Matt na nic nečekal, vytáhl telefon z kapsy a roztřesenýma rukama vyťukal příslušné číslo.

„Policie, jak vám mohu pomoci?" ozvala se operátorka, podle hlasu jí mohlo být jen o pár let víc než jemu.

„Moje kamarádka... její otec," mumlal zmateně. Přes hlasitý tlukot svého zběsilého srdce se sám téměř neslyšel.

„Zachovejte klid pane, nadechněte se. Došlo k nějakému napadení?" Matt jí popsal vše, co mohl a zběsile u toho kýval hlavou. Poté kostrbatě sdělil operátorce adresu a své jméno, a zavěsil.

Siréna se ozvala ani ne o pět minut později, hlídka musela být někde poblíž. Muži v uniformách tasili své zbraně a postupně procházeli domem. Matt šel pomalu za nimi, zvědavost a strach o jeho přítelkyni mu nedovolila zůstat na místě a vyčkávat, přestože mu to muži radili.

Jakmile policisté rozrazili dveře bytu, seběhlo se všechno příliš rychle na to, aby Matt něco viděl. Jejího otce, kterého viděl prvně v životě a už teď ho k smrti nenáviděl, odváděli s rukama za zády, spoutaného želízky za hlasitého nadávání. „Všechny vás zabiju, jen si počkejte vy kurvy jedny zasraný!" Muž, který jej vedl mu ruku za zády zkroutil ještě o něco víc a otec zaúpěl bolestí. Snažil se kolem sebe kopat nohama, ale nebylo mu to nic platné. Zoeyina matka se svezla na zem a opírala se zády o místy oloupanou a vybledlou omítku na chodbě. Hlavu držela v dlaních a usedavě plakala. Obličej měla opuchlý od pláče. Zoey si klekla vedle ní a objala ji kolem ramen. „Půjdeme dovnitř," navrhla a pomohla stále rozklepané matce na nohy. Z rány na hlavě jí vytékala krev a pod pravým okem se rýsovala tmavá modřina. „Pojď taky, Matte."

Uvnitř bytu to vypadalo jako někde v hospodě, kolem třetí ráno, kdy se už pořádně nadraní štamgasti nepohodnou a hážou po sobě veškerým nábytkem kvůli tomu, že někdo někomu vylil pití.

Stůl byl převrhnutý, květiny a střepy z rozbité vázy ležely všude kolem. Židle byly poházené kolem, na jedné byly stopy krve. Některé kousky nádobí se dochovaly celé, jiné byly na padrť. Policisté, kteří dorazili chvíli po zásahu mezi nimi kličkovali a pořizovali fotky.

Zoey našlapovala opatrně a zkušenou rukou sáhla po lékárničce nad lednicí, aby matce ošetřila hlavu, než dorazí sanitka. Na to, že to bylo prakticky jen škrábnutí, krev vytékat nepřestávala. Nebylo tenhle týden krve až dost? napadlo Matta. Došel k lednici a z mrazáku vytáhl balíček mražené zeleniny a Zoeyině matce ho přitiskl na oteklé oko. Se svou milou si jen vyměnili starostlivé pohledy a čekali na příjezd sanitky.

Jakmile mamku odvezli na šití do nemocnice a policisté s pořízenými důkazy odjeli, dala se Zoey do úklidu, tak jako už milionkrát předtím. Matt jí tiše pomáhal – rukama sbíral velké kusy střepů, ty menší pak smetl košťátkem. „Děkuju ti," promluvila Zoey nakonec.

„Musíme to přece uklidit, ať se tu neporaníš ještě ty," řekl a políbil ji na ruku, kterou chvilku předtím uchopil.

„Myslela jsem za tu policii. Nebýt tebe..." tváří se jí mihnul strach a v očích se jen odrazila síla toho zážitku. Začala plakat. Matt od ní vzal hadr, kterým drhla podlahu a odložil ho stranou. Pak ji přitáhl k sobě a hladil ji po vlasech.

„Teď už bude líp, kočko. Je po všem," utěšoval ji.

„Nedovedu si představit, jak by to dopadlo, kdybys tu nebyl," zamumlala mu do slzami nasáklé flanelové košile.

„Jsem tu pro tebe. Už vždycky budu."