kapitola třicátá první

25 8 8
                                    

???

Všude byla tma, která by se dala krájet. Matt si představoval, jak ji rozhrnuje rukama a hmota ho s každým pohybem pohlcuje víc a víc do sebe, až z něj nezbude jediný kousek holé kůže.

Náhle si všiml psacího stolu s židlí. Osvětloval ho kužel světla z vysoké lampy a široko daleko nebylo nic jiného, žádný nábytek, nic. Došel k němu a židli opatrně ohmatal – zdála se být skutečná a bytelná, a tak usoudil, že bude bezpečné se posadit. Na stole se objevil kalendář s prvním týdnem v únoru. Datum 2.2.2021 bylo červeně zakroužkované. Matt se chtěl kalendáře dotknout, ale zmizel. Místo něj se objevila fotka, na které se po boku otce a matky usmívá od ucha k uchu. Vyceněné zuby má ještě plné mezer, mohlo mu být něco kolem sedmi nebo osmi. Otcovu tvář pokrytou prachem pohladil, a pak fotka také zmizela.

Zmizel i celý stůl a Matt najednou seděl u nemocniční postele a zíral na matku, jejíž tváře byly propadlé, kůže na nich téměř prosvítala a měla nepřirozený šedivý nádech. Vlasy připomínaly spíš starou, vypelichanou paruku než matčiny dlouhé vlasy plné lesku. „Mami," vydechl a chytil ji za ruku. Ta byla studená a polepená různými náplastmi, které kryly vpich s kanylou. Přístroje kolem ní hlasitě pípaly v nepříjemné, nepravidelné melodii.

„Drahoušku," řekla. Její kdysi sladký hlas prošel zásadní proměnou. Teď zněl spíš jako hlas stařeny, která celý život kouřila jednu krabičku cigaret za druhou a teď jí plíce vypovídaly službu. Stisk její ruky zesílil. „Dlouho už to nevydržím a já nechci, abys u toho byl, až si pro mě přijde. Běž. Nechci, aby sis mě pamatoval takhle. Slabou a nemohoucí."

„Ale mami -," začal, ale matka ho přerušila.

„Jsi můj jediný syn a já nechci, aby ses díval, jak umírám. Budeš mi chybět, zlatíčko, ale co nevidět znovu uvidím tvého otce. Konečně se s ním zase setkám. S Hankem už jsme se také rozloučili. Jdi, prosím. Mám tě ráda," vydechla a pak nemocniční pokoj zmizel. Mattovi se z očí hrnuly horké slzy, ale on je neutíral, dával jim veškerou svobodu. Nechal je; to jediné svému tělu dovolil, když se s matkou v duchu loučil. Nemohl si dovolit zhroutit se. Zbývalo toho tolik zařídit...

Nenadále se zjevil na střeše. Padal sníh a zároveň svítilo slunce, jeho příjemně teplé paprsky ho lechtaly na tváři. Tam stála, zády otočená k němu a hleděla na tu nádheru. Matt v ruce třímal dárek, který jí před celou tou nehodou chtěl dát. Bylo to jedno z jeho vydání Petra a Lucie, popravdě jeho nejoblíbenější. Chtěl, aby ho měla. Zasloužila si to nejlepší. Podtrhal jí v něm pasáže, zrovna tak jako ve vydání z knihovny.

„Zoey," oslovil ji, ale ona se neotočila. Stála dál jako přikovaná a nereagovala. Když se při dalším zavolání konečně otočila, spatřil veliký šrám, který se jí táhl přes pihatou tvář. Snažila se jej skrýt pramenem vlasů, ale Matta neoblbla.

„Koukni, co mi udělal," hlesla a pak se dala do pláče.

„Kdo?" zeptal se a Zoey se vytratila. Skočila dolů ze střechy a za hlasitého plácnutí dopadla.

Co mám teď dělat? Kde to vůbec jsem? Kdy už tohle všechno skončí? říkal si a pak ho spatřil. Toho posledního člověka, kterého mohl čekat v téhle podivné situaci – jeho otce. Nebyl napojený na hadičky a spoustu pípajících přístrojů tak, jako si ho pamatoval posledně. Stál tam, se stejnými neposlušnými vlasy, které po něm zdědil a s rukama v kapsách od kalhot čekal. „Už jen kousek, synu a budeš to mít za sebou. Ty jsi ale vyrostl, to se na tebe podívejme," řekl obdivně a po tváři mu stékaly slzy.

Do pláče se dal i Matt. Celý dnešní kolotoč událostí se konečně blížil ke konci a jemu se ulevilo. Cítil, jak mu ze srdce padá ohromný kámen, obalený veškerou bolestí. „Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím," hlesl.

„Nikdy jsem doopravdy neodešel. Pořád jsem tady," řekl. Matt nevěděl, zda má na mysli střechu, svět obecně anebo nějaké esoterické cosi. Pak ale jako by vycítil jeho otázku a poklepal si na srdce a jemu to došlo. „Chyběl jsi mi synu," řekl a objal ho. „Budu tě milovat, ať se teď rozhodneš jakkoli, to si pamatuj."

Střecha zmizela a Matt stál zpátky v nemocničním parku. Došlo mu, co musí udělat. Musí to vyjít, prostě musí.


Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️Where stories live. Discover now