Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola sedmá

24.11.2020

Týden utekl jako voda, než se Mattovi znovu podařilo Zoey zastihnout. Všiml si, jak postává na chodbě a nepřítomně zírá do otevřené skříňky.

„Můžu ti nějak pomoct?" zeptal se. „Vypadáš dost... mimo. Jsi v pořádku?" řekl a opatrně jí stiskl rameno. Zoey se prudce otočila a nechtěně mu vrazila loket do žeber.

„Ježiš! Promiň, vůbec jsem si tě nevšimla. Ublížila jsem ti hodně?" zjišťovala, když zaregistrovala, že se Matheas drží oběma rukama za břicho. Jen zavrtěl hlavou. „Mám dneska den blbec. Opravdu se ti nic nestalo? Mám tě doprovodit na ošetřovnu?"

Matt znovu zavrtěl hlavou. „Jsem v pohodě, fakt," řekl a na znamení, že nelže si pustil stále bolavá žebra. Skoro určitě bude mít zítra modřinu. Zazvonilo.

„Můžu ti u oběda aspoň koupit něco sladkého jako omluvu? Čokoláda prý zabírá úplně na všechno."
„Nemusíš mi nic dávat. Opravdu se nic nestalo. Musím už ale běžet," řekl a nervózně si projel prsty vlasy, protože nevěděl, kam s rukama. Co to děláš? Musíš vypadat jako ten trouba Jason, okřiknul se a ruku svěsil. „Tak zatím ahoj."

„Uvidíme se u oběda," houkla za ním, ale to už Matheas mizel v učebně.

Hodina dějin se neskutečně táhla, zvlášť, když Matt tuhle přednášku už jednou slyšel. Napoleonské války, koho to zajímá? Stejně ten prcek nakonec padl.

„Chtěl byste k tomu snad něco říct, pane Dwighte?" oslovil Matta učitel, když si všiml, že jeho výklad vůbec nevnímá. Zaklapl knihu, schoval ji do lavice a upřel pohled na učitele. „Jistě jste víc než skvěle připraven, když si dovolujete mě neposlouchat. Prověřím si vás. Kdy a kde končí napoleonské války? Kde padl Napoleon Bonaparte?"

„V roce 1815 se konala bitva u Waterloo, kterou napoleonské války končí. Po ní byla podepsána mírová smlouva, a tak v Evropě skončilo válčení, pane. Napoleon umírá ale až v roce 1821 na ostrově Svatá Helena, kam byl vyhnán na doživotí."

Učitel jen zamumlal cosi o tom, že se má přesto věnovat hodině a pak už jen pokračoval ve výkladu.

Konečně zazvonilo a studenti se začali zvedat za hlasitého skřípání židlí. Byl zrovna čas oběda, a tak se ze tříd všichni hrnuli nadpozemskou rychlostí. Mattovy oči hledaly v davu Zoey. Nikde ji ale na první pohled neviděly, tak jen sklopily zrak k zemi a hlídaly, co se děje pod nohama. Během oběda se nejednou stalo, že ve spěchu některý ze studentů klopýtl a upadl (také k díky telefonům, které většina studentů nepustila z ruky). Vzhledem k tomu, jak se všichni strkali, aby byli u jídla co nejdříve, to vypadalo, jako by Midtownská střední byla spíš nějakým safari, kde se zvěř pere u napajedla než školou plnou inteligentních jedinců, na které předešlá generace tak spoléhala.

Matheas přišel akorát na řadu, když mu kdosi poklepal na rameno. „Musíš si počkat, teď jsem na řadě já. Dneska jsem se nechal předběhnout už dvakrát..." spustil nasupeně a otočil se. Zíral na drobnou, zrzavou Zoey, která se tvářila vyděšeně.

„Nechci tě předběhnout, dlužím ti ještě něco jako omluvu, vzpomínáš?" Matt ji chtěl zarazit, ale nestihl cokoli namítnout. „Tak co máš asi nejradši..." zamyslela se a špičkou prstu si vjela mezi rty. „Řekla bych, že čokopuding bude z dnešní tragický nabídky to nejlepší, co myslíš? Snad se nás kuchařky tentokrát nepokusily otrávit," zašeptala tak, aby to slyšel jen on. „Jeden ten puding, prosím," řekla kuchařce a prst vytažený z pusy přitiskla na sklo, kde po něm zůstal vlhký flíček. „Nemáš zač, Mathiasi."

„Jsem Matheas," opravil ji. „Ehm, máš s kým sedět u oběda?" zeptal se a podrbal se na zátylku. „Kámoš, se kterým sedávám běžně tu dnes není, tak mě napadlo... Navíc, když jsi mi teď koupila zákusek, můžeš aspoň koukat, jak mi chutná." Co to melu? V duchu si nafackoval z obou stran.

„Moc ráda. Taky dnes nemám svou obvyklou společnost," řekla a ve tváři se jí mihla známka čiré radosti. „Támhle je volno, tak jdeme."

Posadili se naproti sobě a mlčky jedli. Zoey po Mattovi často pokukovala, hlavně když si všimla, že ji také mezi sousty pozoruje. Jejich pohledy se ale nestřetly, oba byli ve včasném uhnutí pohledem příliš dobří.

„Díky za tohle," řekl Matt a žduchl lžičkou do prázdného plastikového kelímku se zasychajícími zbytky pudingu po okrajích. „Ale víš, že jsi nemusela."

„Udělala jsem to ráda. Díky za oběd, bylo milé si taky jednou pokecat," řekla, popadla tác a odešla.
Vždyť jsme téměř nemluvili. Konečně mám příležitost s ní být téměř o samotě a já si v klidu užívám oběda. Jsem idiot, idiot! nadával si, zatímco mířil do učebny na další, záživnou hodinu.