Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola první

2.2.2021

Proč tohle dělám? Proč tady vůbec ještě jsem? Radši bych byl doma, na svém oblíbeném místečku na střeše, pozoroval hvězdy a četl si, pomyslel si Matheas trpce. V duchu nadával na nápad sem vůbec chodit. Maturiťák. Už jen to slovo je hrozný. Jako by člověku nestačilo, že se musí stresovat s maturitou, ještě ples do toho! Jako by už tak nebylo dost hrozný, že se Zoey Cameronová pohřešuje.

Plakáty z laciného papíru s jejím obličejem byly vylepené snad na každých dvou metrech čtverečních po všech stěnách tělocvičny, kde se ples konal. Hlasitá hudba se nesla celým sálem, okna v rámech div nepopraskala, jak celá místnost duněla.

Matheas seděl sám u kulatého stolu, všichni jeho společníci vlnili boky na parketu. Pevně utažená kravata ho na krku už nějakou tu hodinu škrtila a on stejně myslel na jediné. Kam se poděla? Znal ji vůbec někdo tady? Já ji viděl na chodbě jen párkrát, hodiny jsme společně téměř neměli, zamyslel se v duchu. Chtěla tady být? Tančit mezi ostatními páry? Být zavěšená do toho borce, se kterým jsem ji vídal? Asi ne. Jinak by přece neutíkala, ne?

Bylo to už nějaké tři týdny, co se Zoey pohřešovala a předstírané smutné šeptandy na chodbách školy už začaly pomalu utichat. Její skříňka už ani nepřetékala smutnými psaníčky a srdečnými vzkazy. Co na to říct, být to roztleskávačka, pláče se po ní ještě celé měsíce. Nejspíš by po ní dokonce pojmenovali oddělení v knihovně nebo tak něco. Nebyl by nejspíš ani tenhle stupidní ples, do kterého se Matt nechal navlíknout svým jediným opravdovým přítelem, Jasonem. Zoey ale byla jen dalším z obyčejných studentů.

Jason se zrovna vybavoval s dívkami z maturitního ročníku, v ruce držel jeden z červených plastových kelímků a cosi z něj mezi řečí upíjel. Jak to tak chodívalo, vždycky se na ples někomu podařilo propašovat alkohol přímo pod nosem učitelů. Matta na pití ale moc neužilo. Možná by byl i nějaký drink ochutnal, nebýt toho, že v myšlenkách se stále vracel k okamžiku, kdy ji spatřil naposledy.

Stála tehdy opřená o školní skříňku, pažemi objímala učebnici algebry a pár barevně ozdobených sešitů. Vedle ní postával její přítel, Scott Quentin a cosi jí povídal. Ona ale vůbec nevypadala, že by jeho vyprávění poslouchala, a už vůbec ne tak, že ji zajímalo. Hleděla kamsi do dáli, skrz celou hlavní chodbu, kterou procházeli studenti z třídy do třídy, až její oči narazily na Matta. V jejích očích se mihl oblak zoufalosti. Znělo to jako volání o pomoc, ale to se mohl Matt jen domnívat, tu rusovlasou dívku neznal. Na chvíli se jejich pohledy střetly, ale spojení se brzy přerušilo, protože Scott Zoey zamával rukou před obličejem. Nejspíš si konečně všiml, že je duchem nepřítomná. Třídní krasavec opět pokračoval ve vypravování a Zoey mu tentokrát naslouchala. O tři dny později ji už ale nikdo neviděl. Matheas o tom musel pořád dokola přemýšlet. Jak téměř cítil, jak se na té chodbě cítila ona.

Snažil se očima najít Jasona, aby mu sdělil, že už jde domů, ale na parketu ho nikde neviděl. Neviděl ani ty dívky, se kterými se předtím bavil. Procházel kolem tančících lidí, kteří se na sebe tiskli upocenými těly a přes hlasitou hudbu křikl na kluka, kterého poznával z hodin dějepisu. „Ahoj! Neviděl jsi Jasona? Jasona Rodrigueze? Vysokej hezoun s blond vlasy asi po uši?" Dotyčný jen zavrtěl hlavou a pokračoval v dost zvláštním tanci plným kreací, které Matt neznal. Prošel parket celý, ale po Jasonovi nebylo ani stopy. Podíval se k oběma provizorním barům, které tvořily jednoduché rozkládací stolky, ale ani tam Jason nepostával.

Matt vyšel z rozlehlé tělocvičny, protáhl se kolem narychlo odklizených věcí, které před plesem z provizorního sálu pomáhali vyklidit studenti, co byli dnes po škole. Hudba duněla i na chodbě, ale člověk už si nemusel zakrývat uši, aby neohluchl.

„Jasone?" křikl na siluetu ve stínu.

„Co je, vole?!" odpověděl značně přiopilý hlas. „Tady není žádnej Simon."

„Nech to být, kámo," řekl Matheas a poplácal týpka po rameni. Tak tak stihl uhnout bokem, než dotyčný obrátil svůj žaludek naruby.

Matt se odvrátil od zapáchající, alkoholem nasycené tekutiny a zamířil k záchodům. Odtud se ozývaly zvuky, které radši ani nechtěl zkoumat dopodrobna. Ani tady Jasona ale nenašel. Rozhodl se mu napsat esemesku.

Jdu domů, napiš mi ráno. M.

S těmi slovy vložil telefon zpátky do kapsy nepohodlných, vypůjčených a příliš těsných společenských kalhot a vyrazil k domovu. Mezi dveřmi se mu ale zatočila hlava. Prsty si odhrnul zpocené vlasy z potem oroseného čela. Jason by se mu určitě smál za požití příliš alkoholu, ale Matt v krvi žádný neměl. Před očima se mu dveře rozlily do barevných šmouh, které po zamrkání nemizely. Poslepu zašátral po dvoukřídlých dveřích, ale nohy ho náhle zradily a podlomily se mu, a on tak narazil hlavou přímo do skleněné tabulky, na které byl přilepený jeden z mnoha letáčků se Zoeynou fotkou. Pak se sesunul bezvládně k zemi.