Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola pátá

14.11.2020

Týden utekl jako voda. Matheas si postupně zvykal na důsledky návratu v čase. Bylo zvláštní pozorovat Jasona, který ještě pořád chodil s Bethany, když věděl, že se s ním zanedlouho rozejde, protože zjistí, že ji podvádí s Kristy z roztleskávačskýho týmu. Nemohl ho ale varovat. Během týdne se nechtěně znovu vrátil v čase třikrát; vždy když se mu nějak nechtěně podařilo Jasonovi vyzradit, že se vrátil v čase. Cestování časem mělo holt i své nevýhody. Člověk na něj nakonec zůstal sám.

Víckrát už se o jeho tajemství radši nikomu nezmínil, jelikož naposledy, když se snažil varovat mámu před prohrou jejího klienta, Richarda Johnsona, u soudu, z nosu se mu spustila krev, která celou půlhodinu nechtěla přestat téct. Povedlo se mu tak nechtěně zničit vydání Lolity, půjčené z knihovny, které měl rozečtené.

Sobota začala klidně. Matt vstal do tichého rána, které se vznášelo celým bytem. Z horní police v kuchyni si uzmul oprýskaný červený hrnek s nápisem Nejlepší máma, který jí kdysi koupil, a nalil si do něj čerstvě uvařenou kávu. Na lince si zabavil poslední kousek bábovky, kterou v týdnu přinesla babička při návštěvě, a odnesl si snídani na střechu. Vylezl opatrně po kovových, vachrlatých schůdcích a usadil se do starého křesla. Střechu mu ukázal kdysi táta, už když byl malý. Chodili tam spolu pozorovat hvězdy, někdy i západy slunce. Jednou tam dokonce zkoušeli pouštět draka, jenže se zamotal do satelitu, takže už to pak raději víckrát nezkoušeli. Křik domácího, že mu nefunguje jeho oblíbená telenovela, není jeden z nejpříjemnějších zvuků.

Pak je ale otec opustil a Matheasovi po něm zbyla jen ta střecha a poděděné, neobvyklé křestní jméno. Matce nedokázal přiznat, že i po těch letech stále chodí na střechu, aby na otce zavzpomínal, příliš by ji to zraňovalo. Pro Mattovo štěstí, měla vždy tolik práce, že neměla téměř ani šanci si všimnout, že kolikrát na celé hodiny beze stopy zmizí a zavře se do svého střešního světa, kde bylo všechno v nejlepším pořádku, kde neexistovaly žádné trable.

Za ty roky se mu podařilo střechu docela vybavit a pěkně vyzdobit. Na jednom z víkendových garážových výprodejů v sousedství ulovil křeslo, do kterého teď tak rád sedal. Procpat ho ale nepozorovaně oknem, to vám bylo něco. Postupem času si přinesl asi půl metru vysokou, starou cívku od kabelů, ze které si udělal provizorní stolek a celtu, kterou si zavěšoval nad sebe, když pokapávalo. Byla to taková jeho městská verze stromového domečku.

Matt se usadil se snídaní do křesílka potaženého červenou, místy popraskanou koženkou a pozoroval tu nádheru před sebou. Nad městem zrovna vycházelo slunce a prvním letošním mrazem prostupovaly hřejivé paprsky listopadového sluníčka.

Myslel na ni. Od rána, do kterého se vrátil, ji ve škole nepotkal. Možná na ni neměl štěstí, možná byla jen nemocná. To Matt ale nevěděl a z jemu neznámého důvodu se tím trápil. Vždyť ji ani neznám, co na ní záleží, říkal si. Vrátil se oknem do pokoje, aby si vzal z knihovničky otrhanou Tess z D'Urbervillů, vypůjčenou ze školní knihovny, kterou měli číst na další hodinu. Po pár minutách čtení se ale v křesílku začal vrtět a nespokojeně si poposedávat. V myšlenkách se vždy zatoulal od čtení zpátky k Zoey. Četbu tedy vzdal a slezl po schodišti zpět do pokoje. Na stole mu vibroval nově opravený telefon. Jason.

„Chlape, co děláš? Je sobota, to znamená v-o-l-n-o, brácho. Večer doufám něco podnikneme. Minulej víkend ses na mě slušně vysral. Ale to nevadí, nevadí," pokračoval v monologu. Matt jen protáčel oči v sloup. „Stav se u mě, musíme něco probrat."

„Musím se učit, Jasone. Někdo z nás dvou musí, víš? Když to nejsi ty, zbylo to asi opět na mně. Holt jsem si vytáhl kratší sirku. Užívej víkend, kámo," řekl a chystal se mu telefon položit.
„Počkej, Matte. Co je to s tebou? Poslední týden se chováš... divně. Divněji než obvykle a že vím, jakej podivín umíš být. Zastav se u mě, prosím," skoro žadonil, což u něj nebylo obvyklé. V hlase se mu ozýval tón zoufalosti, ne-li obav.

„No dobře, Jasei. Přijdu, ale pod podmínkou, že se podíváme i na něco do školy," pohrozil mu. „Za půl hodiny jsem u tebe."

„Tak tě péro, bambíno," řekl vítězoslavně a Matt úplně v duchu viděl, jak si Jason dal sám se sebou placáka. Pak utnul hovor a usmál se nad tou představou.