•10•

13 3 1
                                    

"Konečně pátek, už jsem si myslela, že ten týden snad neskončí." postěžovala jsem si svému zrcadlu a raději nemyslela na to, že je teprve ráno. Raději jsem na sebe přestala zírat, protože čas šel proti mně a já musela pohnout, abych stihla autobus.

"Meeeeeel, odcházíme." zakřičela na mě zezdola trochu netrpělivě Elen. Teda v jejím případě spíš zapištěla.

"Běžte, doženu vás." zakřičela jsem na ní zpátky mezitím, co jsem si brala poslední potřebné věci. Ve chvíli kdy jsem brala schody dolu po dvou, jsem slyšela zaklapnutí vchodových dveří. Cestou jsem si v kuchyni vzala svačinu a už jsem letěla za svými sourozenci. Autobus naštěstí staví na konci naší ulice, takže jsem si trochu popoběhla a akorát přijel. Elen na mě vrhla pohled typu: "ty jsi tady ta starší a měla bys nám jít příkladem". Já na ní jen pokrčila rameny a raději nastoupila do dovnitř.

Za okny se míhali ulice s rodinnými domy a autobus ještě několikrát zastavil. Já jsem to ale vůbec nevnímala. Moje myšlenky se ubírali úplně jiným směrem a to konkrétně k jednomu velice namyšlenému šprtovi, který mi už týden pije krev. To je asi rekord, takhle rychle mě snad ještě nikdo nevytočil. Je zvláštní, něco mi na něm nesedí, ale nedokážu říct co. Na jednu stranu se za ním otočí každá holka ve škole, ale jeho to absolutně nezajímá. Na stranu druhou je podle pana Browna nejspíš dítě Einsteina a samozřejmě nesmím opomenout to, že se chová akorát jako arogantní rozmazlený frajírek. Proč se mnou vlastně chtěl včera mluvit? Cestou ze záchodků jsem ho už nepotkala a pak už vlastně do konce dne taky ne. Vůbec mi to nedošlo. Kam zmizel,...?

"Mel, heeeeej Meeeel,.." pronikavý hlas, který patřil mé malé sestřičce mě vytáhnul z mého uvažování, "no konečně, vystupujeme pokud sis nevšimla." A opravdu polovina lidí už byla na cestě do školy, nějak moc jsem se zahloubala. "Nebuď drzá Elen, vždyť už jdu." napomenula jsem jí, protože jsem měla občas pocit jakoby mě sekýrovala a sbírala jsem se postupně ze sedadla. Kevin už byl se svojí partou kamarádů na cestě a Elen s prostým "Tak čau" odcupitala se svými dvěma kamarádkami. Já jsem se ven dostala až poslední a loudavým krokem jsem se vydala do dalšího nudného dne. Ještě že je pátek, další vstávání by na mě mohlo mít velice negativní vliv a řekla bych, že by to už pár lidí odneslo.

*****

"Ehm, kouká na tebe.." šťouchla do mě Liv a demonstrativně pokynula hlavou směrem na dotyčného. Ten seděl pár lavic od nás a já jsem v tu chvíli byla očividně zajímavější než hodina biologie. Propaloval mě pohledem a ani zjištění, že jeho pohled opětuju ho neodradilo ty pronikavě zelené oči odvrátit. A v tu chvíli už jsem se nedokázala ovládat a pokynula jsem na něj vyzývavě hlavou. Mělo to znamenat něco ve smyslu "Co máš za problém Williamsi?" Mohla jsem jen pozorovat jak mu zvtrdly rysy v obličeji a hlavu konečně odvrátil. Začal něco ťukat do svého telefonu. Myslela jsem si, že tím je naše nonverbální komunikace u konce, ale on se jen rozhodl převést jí do verbální, protože v tu chvíli kdy dopsal se mi rozbrněl telefon s novým upozorněním. Nechápu, kde na mě vzal telefonní číslo, ale dle té esemesky, která mi montálně svítila na telefonu u neznámého čísla bylo jasné, že je to on.

"Po škole sraz na tribunách. Včera jsme něco nedořešili květinko. Dnes už mi neunikneš."

Liv mi koukala přes rameno, stoprocentně, protože ten prudký nádech za mými zády po otevření telefonu se zprávou s biologií nebo květinami, které jsme právě probírali určitě nesouvisel. No jasně květinko, asi jsem ho zase příliš brzy odsoudila když jsem si myslela, že ani neví jakou hodinu momentálně máme. Arogantní blbej šprt, podívala jsem se jeho směrem a on se na mě usmál? Nechápu proč se usmíval, dneska se proti mě spiknul snad celej svět, protože ještě než na mě mohla zaútočit Liv svými otázkami stihla to učitelka na biologii.

Wish listWhere stories live. Discover now