•1•

77 9 0
                                    

„Notaaaak, ukaž mi to, když už si něco takovýho píšeš, tak by ses o to měla podělit se svou nejlepší kamarádkou," zaútočí na mě daná osoba a chce mi vytrhnout blok z ruky. To se mi ale nelíbí, je to totiž zásah do mé osobní zóny.

„Ty víš, že ti to neukážu Liv, jsi sice moje nejlepší kamarádka, ale tohle je jaksi soukromá záležitost." Zavřu svůj blok a raději ho uklidím zpátky do tašky.

„Pfff" zašklebí se na mě, „stejně mi to jednou sama ukážeš."

„No to asi sotva," zamumlám si pro sebe a přemýšlím, jak stočím konverzaci na jiné téma.

„Já tě slyšela.." ozve se z druhé strany pokoje a já si poraženecky povzdynu.

„A co Jason? Nějaký novinky?" stočím pozornost ke klukovi, co se jí líbí. A světě div se, zabere to. Liv začne žvanit něco o tom jak se na ní dvakrát usmál když mu půjčovala sešit z matiky a jak se jí letmo „nenápadně" dotkl. U jiného člověka téma na tři minuty, u ní nejméně na půl hodiny. Přestávám jí vnímat potom, co začne popisovat jeho dokonale bílé zuby.

Občas jí odpovím jen prosté „hm", ale jinak jsem kompletně ztracená ve svých myšlenkách. Konkrétně u seznamu, který jsem si nedávno začala psát. Říkám mu seznam přání a obsahuje veškeré povahové rysy i vnější vzhled kluka, který by byl podle mě dokonalý. To že bych jednou někoho takového potkala je nemožné, ale líbí se mi udělat si přesný obrázek o tom, co chci. Je to taková moje kotva, imaginární kotva ve světě plném chaosu. Něco k čemu se na chvilku můžu upnout. Něco čím můžu na chvilku žít.

Z mých myšlenek mě vytrhne až hlas Liv. Ups, asi už si všimla že jí moc nevnímám. „Hej Mel, na něco jsem se ptala." Mává mi rukou před obličejem.

„Promiň, trochu jsem se zamyslela, na co jsi se ptala?" zatřesu hlavou, abych z ní všechno vyhnala a soustředím se na to, co tak důležitého chtěla.

„Ptala jsem se jestli bychom už neměli jít, zápas začne už za chvíli a já potřebuju vidět Jasona, v tom dresu mu to neskutečně sekne." Začne se zase rozplývat div neslintá a já si uvědomím, že jsem na ten zápas úplně zapomněla.

„A jo máš pravdu, poprosím mamku jestli nás tam hodí." Zvednu se z postele, na které jsem celou dobu seděla a jdu ke dveřím. Poté seběhnu schody mířící do přízemí našeho domu a cestou kouknu ještě do zrcadla, abych nahodila nacvičený štěněčí pohled. S tím vejdu do obýváku, kde sedí rodiče.

„Mamiiiiii" kouknu na ní a ona už tuší, co bude následovat. Taťka, spatříc můj pohled se začne dost nápadně uchechtávat, ale já nemůžu přestat v tom nejlepším.

„Ano, zlatíčko?" koukne na mě mamka a hraje, že neví, co po ní chci. Ví ale moc dobře, zná mě pomalu líp než znám sama sebe.

„Hodíš nás prosím s Liv na zápas?" ještě pro jistotu zamrkám, abych nezanedbala žádný krok mé taktiky. To už taťka nevydrží a směje se naplno. No jo, už tyhle situace zná, používám tu taktiku i na něj. Mamka koukne nejdřív na něj, usměje se jeho výlevu a pak přesune pohled na mě.

„A co za to?" začne vyjednávat. Tuhle otázku jsem čekala a tak nemám problém s odpovědí.

„Pohlídám příští pátek Kevina a Elen, a vy si budete moct vyjít na večeři." zahraju na dobrou strunu, protože chůva na pátek večer se vyplatí. Navíc hlídat Kevina s Elen moc těžké není. Jsou to moji sourozenci, dvojčata, kterým je osm. Stačí jim pustit pohádku a nahnat je do postele včas.

Mamka se usměje, mrkne na tátu, který kývne a já se v duchu zaraduju. Je to v kapse. Potvrdí mi to její slova: „Ujednáno, mazej nahoru a do pěti minut ať jste v autě."

Přikývnu a doslova vyletím schody, abychom se připravili. Liv z mého příletu v podobě tornáda pochopí, že mamka souhlasila a začne se taky připravovat k odchodu. V mé nepozornosti, ale čapne z mé tašky blok, který jsem tam před tím zandala. To okamžitě přiláká mou pozornost a zastavím se v pohybu jako socha.

„Liv, vrať mi to, prosím." zkouším to po dobrém, ale ta malá potvora se na mě jen zašklebí.

„Nene, něco za něco." Prohlásí a koukne se mi do očí. „Ukážeš mi, co tam je, nebo aspoň část." Její nabídka se mi vůbec nelíbí, ale vím, že už nemáme moc času a nechci, aby pak na mě máma byla naštvaná, že musela dlouho čekat.

„Kompromis, řeknu ti jen první věc, co tam mám." kouknu na její reakci. Ví, že nás tlačí čas a zase se trochu ušklíbne. To u ní znamená, že jí něco napadlo.

„Každý den jednu." pronese verdikt. Chvilku o tom přemýšlím. Jestli chci vůbec tyhle věci s někým sdílet. Je to ale moje nejlepší kamarádka a více méně si říkáme všechno, tak proč z toho dělat takovou vědu.

„Fajn, ale jenom když budeš hodná," řeknu poraženě a zpozoruju její vítězný úsměv.

„Děláš jako bych někdy nebyla." na to se zase rozesměju já, protože o tom víme obě své. Někdy je dost náladová.

„Tak to vyklop, jaká je první věc na tvém seznamu?" natáhnu k ní ruku ve znamení, že mi má dát můj blok a ona mi ho předá. Nalistuju patřičnou stránku, i když bych vlastně nemusela, protože vím, co se tam píše.

„První věc na seznamu jsou modré oči, začala jsem vzhledem." hlesnu, kouknu z papíru na ní a blok zaklapnu.

Ona se pouze spokojeně usměje a naznačí ke dveřím, že bychom měli jít. Já si povzdechnu, dám si blok do kabelky, abych ho měla u sebe a vyrazíme. Vstříc novým dobrodružstvím, teda jen dalšímu nudnému zápasu.

———-•••———
Tak jsem tu s první kapitolou, už jsem se nemohla dočkat až jí vydám :)
Budu ráda za každou zpětnou vazbu
-SunsetGirl-

Wish listWhere stories live. Discover now