Wish list

•5•

Ani nevím jak, ale víkend utekl jako voda. Bolestné zjištění pomocí mého budíku toho bylo důkazem. Nenávidím toho, kdo vymyslel budík, nebo školu a nebo vstávání ráno, jo a ještě květák ve školní jídelně. No to bychom tu byli ještě dlouho. Mé přemítání přeruší budík číslo dvě. Ne, nechápu lidi, co umí vstát na první budík. Vlastně mám pocit, že tohle už je budík číslo tři, ten první jsem zamáčkla ještě ve spánku. Až budík číslo pět a zjištění, že už je sedm hodin mě dokáže vykopat z postele. Tak akorát abych vynechala snídani a do školy se přihnala dvě minuty před zvoněním. Prostě takové normální pondělí.

Nevím čím to je, asi nějaký zázrak, erupce na Slunci nebo něco podobného, ale stihla jsem do sebe naházet i snídani. S lehkým přinucením mamky, která hlásá heslo, že snídaně je nejdůležitější částí dne. Dovolím si nesouhlasit, dle mého názoru je nejdůležitější částí dne spánek, protože ho v noci dost zanedbávám. Není nad odpolední šlofíček při hodině matematiky, že? Čím jsem starší, tím víc začínám závidět dětem ve školce spánek po obědě. Něco podobného by měli zavést ve škole i když většina z nás usne i na lavici. Stačí k tomu dvě prosté věci a to, extrémně nudná hodina a svetr pod hlavu.

****

Naštěstí pro mě a můj včasný příchod do školy má dnes mamka cestu kolem a tak mě i sourozence odveze přímo před brány toho ústavu. Naproti naší střední je škola mých sourozenců, takže nás vysadí všechny najednou a jede vstříc novým dobrodružstvím, pokud se tak dá její práci říkat. Naší škole se tak říkat určitě nedá, takže si jen povzdechnu, rozloučím se nejdřív s Elen a pak s Kevinem a přejdu silnici ke škole. Neobvykle mám deset minut do zvonění a ne dvě minuty, což u mých dvou přátel, kteří už ve škole jsou, vyvolá sérii nechápavých pohledů.

"Svět jde do záhuby, Mel je tu až podezřele brzy." prohlásí má nejlepší kamarádka čekající u skříněk s Paulem, který mě jen pozdraví.

"Taky ti přeju dobré ráno, mohla by ses naučit zdravit. A zrovna ty máš co říkat, kdyby jsi každé ráno nemusela doprovázet Leny do školky, tak chodíš permanentně pozdě."

"Alespoň svojí sestru doprovodím, ty kolikrát necháš jít Elen s Kevinem samotný."

"Ale jim není pět a zvládnou už to beze mě." třísknu dvířky od skříňky a otočím se na Liv, která má po ránu nějak moc energie na dohadování. Ne že bych byla naštvaná, ale skříňku jinak nezavřu a tohle naše dohadování je vždy na pořadu dne. Kdyby Liv vložila tolik energie do předmětů ve škole, jako vždy spotřebuje na dohady se mnou, stala by se premiantkou. Do této naší velice mírumilovné debaty se vloží Paul a já doufám, že se začne konverzace ubírat trochu normálnějším směrem.

"Tak co ráčku, už se nám trochu odbarvuješ. To bude určitě tou Joshovou košilí, co ti půjčil." tak nic, dneska si mě všichni budou dobírat. Samozřejmě naráží na mé spálení ze soboty, které je například v dekoltu ještě dost znatelné. Naštěstí existuje make-up a tak se mě alespoň v obličeji nikdo nelekne. A tu poznámku o Joshovi si také mohl odpustit.

****

"...Williams, pan Williams je tu nový a zřejmě se neuráčil přijít, dobře.." našeho profesora matematiky vyruší zaklepání. Ohlédne se ke dveřím, kterého opozdilce bude tuto hodinu zkoušet. Pan Brown není špatný učitel, jen dbá na to, aby byli žáci na hodině včas a když se to někomu nepovede musí automaticky počítat se zkoušením. A že jsem před tou tabulí za pozdní příchod už párkrát stála.

"Dobrý den." řekne kluk, který stojí ve dveřích. Poznám v něm toho namachrovaného frajírka z pátečního zápasu. I nyní stojí ve dveřích jako by mu patřila celá tahle škola.