Wish list

•7•

"Proč se do toho telefonu tak usmíváš?" zeptám se Liv, která se culí jako nikdy. Už hodných pět minut kouká do něj zasněně jako kdyby měli výprodej kabelek. Což nemají, protože to už by básnila o tom jakou si koupí. Tohle je jiný úsměv a mám pocit, že vím koho se týká.

"Když on je tak roztomilej. Koukni na ty dolíčky," otočí na mě telefon a já můžu spatřit fotku Jasona, kterou postnul včera. Tak trochu jsem doufala, že jí ta posedlost pustila, protože byl chvíli klid a ona o něm dlouho nebásnila. Očividně mě toho jen ušetřila, za což jsem jí svým způsobem vděčná.

"To je sice hezký, ale pana Browna tím asi moc neoslníš až se tě bude ptát na domácí úkol z matiky. Tak pojď ať aspoň nepřijdeme pozdě," pobídnu jí, ale ona stejně odlepí svoje oči od telefonu až ve chvíli, kdy dojdeme do třídy a ona ho může obdivovat na živo. Což je celkem překvapivé, protože Jason s námi na matiku nechodí. Ještě překvapivějším faktem ale je, že stojí u mé lavice a baví se s tím otravou, který už sedí na svém novém místě. Liv je celá u vytržení, protože sedí jen lavici přede mnou a to znamená, že když půjde na své místo bude k Jasonovi dost blízko. Stále stojíme u dveří a Liv mě zatahá za rukáv.

"Vidíš ho taky, že jo? Není to jen v mojí hlavě?" zeptá se mě se značným nadšením v očích. A já jen přikývnu ve znamení souhlasu. V tu chvíli jako by se jí něco přeplo v hlavě to nadšení vystřídá spíš zděšení.

"Ale co budu dělat? Vždyť stojí přímo u mojí lavice. Jak se budu tvářit a co když se mě na něco zeptá..." slova se z ní řinou jakou z vodopádu a já jen přemýšlím jak jí zastavit.

"Stop! Liv poslouchej mě," obrátím si jí k sobě a přesvědčím se, že mě opravdu poslouchá, "prostě půjdeš na svoje místo a budeš se chovat jako normálně. Kde je ta nebojácná holka, co znám? No tak, přece tě nevyvede z míry nějakej kluk. Nádech a jdeme," pronesu svojí motivační řeč a vzhledem k tomu, že Liv vypadá klidněji, zdá se že zabrala. Konečně přestaneme blokovat vstup do třídy a přesuneme se k její lavici. Ona se posadí a já si prozatím stoupnu k ní.

"Hele Wille, já vím že je to opruz, ale jestli chceš být v týmu, tak na tréninky chodit musíš. Trenér už byl minule dost naštvanej a věř mi, že jeho si znepřátelit nechceš." zaslechnu, co říká Jason mému spolusedícímu. A pak mi dojde, že ho oslovil jménem. Will Williams, no tak tomu říkám kreativita rodičů. Nastražím uši, protože chci znát jeho odpověď.

"Fajn, přijdu. Říkal jsem že mi do toho minule něco vlezlo," odpoví mu s lehkým nezájmem v hlase a Jason jen přikývne. Vzhledem k tomu, že akorát zvoní na začátek hodiny rozhodnu se raději usadit do své lavice. Mrknu naposledy na svojí kamarádku, která se nenápadně snaží pokukovat po Jasonovi a raději se otočím a přejdu ke své židli.

"Jo tak já jdu, měj se a ahoj Mel." No tak to by mě opravdu zajímalo odkud zná moje jméno, protože já mu ho určitě neřekla. Než se stačím zeptat, objeví se ve dveřích pan Brown a Jason raději rychle mizí než mu stihne vůbec něco říct. Liv se na mě s nechápavým výrazem otočí, protože jí to oslovení samozřejmě neušlo. Já ale jen zavrtím hlavou, protože opravdu netuším odkud mě ten kluk zná. Na rozdíl od Liv po tom, aby mě znal ani netoužím. Ona se otočí zpátky, ale mně je jasný, že výslechu po hodině se rozhodně nevyhnu.

Liv ale není jediná, kdo se mi rozhodl ztrpčit začátek matiky tím, že na mě bude zírat. Jakmile se otočí ucítím na sobě jiný pár očí, jakoby se do mě snažil vyvrtat díru pohledem. Ve třídě je najednou extrémní vedro. Co má zase ten kluk za problém? Nemůže se prostě soustředit na ta nesmyslná čísla, kvůli kterým tu vlastně všichni sedíme místo toho, aby zíral na mě? Hodiny v rohu místnosti odpočítávají vteřiny mého utrpení. Prostě se na něj podívám a zeptám se ho, co má opět za problém. Prudce otočím hlavu, než bych ztratila to nabyté sebevědomí. Čekala bych že uhne pohledem, ale jeho zelené oči se dívají snad až do mojí duše.