Valentýn

13. kapitola

O několik dni později:

Koushim jsme se pustili do společného bydlení a musím uznat, že to byl skvělý tah. Skoro všechno děláme společně. Pečeme, vaříme, byli jsme spolu i na bruslích a další různé činnosti.

Teď sedí za psacím stolem a píše něco pro svou práci. Na to jediné chce mít klid a chce být sám. Šla jsem si zaběhat a domluvila se s Hajimem a Tooruem, že půjdeme společně.

Rozloučila jsem se se svou láskou a vyběhla ven.
Vydala se poklusem kolem řeky k domu Toorua a Hajimeho.
Procházeli kolem mě zamilované páry.

Najednou mě zastavila ostrá rána v břiše. Přede mnou jsem spatřila siluetu muže ale přes tu ostrou ránu, kterou jsem vnímala víc, se nemohla soustředit na tu osobu. Podlomily se mi kolena až jsem ležela na zemi. Hned jsem si sáhla na místo odkud vycházela ona ostrá bolest. Cítila jsem teplou tekutinu. Silueta muže se nade mnou sklonila. Sundal si kapuci a najednou jsem mu viděla do tváře. Byl to můj bývalý přítel.
"Když tě nemůžu mít já, tak ani on." Pronesl a odešel.
Zavřela jsem oči a nevnímala svět kolem sebe jenom tu bolest, která mě přinutila spustit slzy na svobodu.
Před sebou jsem viděla celý svůj život. Viděla jsem Koushiho, Toorua a Hajimeho. Viděla jsem i Daichiho a Yui a pak nic.

Slyšela jsem nějaké hlasy. Nerozuměla jsem jim, protože to z dálky a cítila jsem jak mě někdo zvedal ze země. Nedokázala jsem otevřít oční víčka i když jsem tak moc chtěla. Proč? Proč to udělal? Proč právě já? Tyto otázky se mi vryly do paměti.
Chtěla jsem vidět Koushiho a Toorua ale nešlo to.
Pak už si nic nepamatuji.

~~~

Nabírala jsem vědomí. Začala jsem vnímat, že mě někdo držím za ruku a slyšela jsem tlumené hlasy. Nerozuměla jsem o čem mluví. Snažila jsem otevřít oční víčka ale pořád to nešlo. Zkusila jsem pohnout rukou a to už úspěšně. Jemně jsem stiskla tu dlaň, kterou mě někdo svíral ve své dlani.
"Mian." Slyšela jsem Koushiho jak zvolal mé jméno. Zkusila jsem otevřít oči a otevřela. Spatřila jsem Koushiho a blaženě se usmála. Je u mě. Stál nade mnou s tím svým krásným úsměvem na tváři a jemně mi přejížděl palcem po tváři. V očích se mu leskly slzy.
"Koushi." Pokusila jsem se o vyslovení jeho jména, což se mi povedlo. Zkusila jsem k němu zvednout ruku a pohladit ho po tváři ale on mi ruku vzal do své dlaně, políbil ji a natikl na svou hruď. Cítila jsem tlukot jeho srdce. Nebyl to sen.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Viděla jsem Toorua a Hajimeho u mé postele.
"Mian, jak se cítíš? Nebolí tě něco?" Zasypal mě otázkami Tooru.
"Tooru, jen klid. Jsi na ni moc rychlý." Řekne Hajime.
"Kdo jste?" Zeptala jsem s vážnou tváři.
"Cože? Ty si na nás nepamatuješ?" Polekal se Tooru i v Hajimemu hrklo.
"Jen žertuji, Tooru. Bolí mě hlava." Pronesla jsem a sáhla si na hlavu.
"Zajdu pro doktora." Oznámil Hajime.
Já se chtěla posadit ale zamotala se mi hlava. Koushi mě chytil a opatrně položil zpátky.
"Na to je ještě brzo, zlatíčko. Musíš odpočívat." Řekl Koushi.
Rukou jsem si sáhla na poraněné místo. Nebyl to sen. Opravdu mě napadl.
"Tys nás vyděsila, Mian." Poznamenal Tooru a sedl si na kraj postele. Vzala jsem ho za ruku a usmála se na něj.
"Přece jsem ti říkala, že se mě teď už nezbavíš." Poznamenala jsem. Na to se zasmál.
"Víš kdo ti to udělal?" Zeptal se Koushi.
"Ano vím. Můj bývalý." Odpověděla jsem.
"Já ho už vážně zabiju." Procenil mezi zuby Koushi.
"Pokus o vraždu. Za to může dostat devět let na tvrdo možná i víc." Zamyslel se Tooru nahlas.
"Jenom devět?" Zeptal se ho Koushi.
"No pokud k tomu přidáme ještě pokus o vraždu s úmyslem zabít tak to může být přes deset." Dodal Tooru.
"To on měl v úmyslu." Potvrdila jsem mu to.
"Dobře dám vědět Daichimu a zítra by tě přišel vyslechnout. Vím, že je nejlepší hned ale …" "Zavolej mu hned. Je schopný utéct za hranice." Skočila jsem mu do řečí. Tooru na to kývl a šel na chodbu.
"Tolik jsem se bál." Pronesl Koushi a hladil mě po tváři.
"Už jsem zase s tebou." Dodala jsem a lísala se k jeho ruce. Sklonil se k mým rtům a spojil je v krásný polibek.

Do místnosti přišel muž v bílém plášti a hned za ním Hajime.
"Tak slečno Meise, jak se cítíte?" Zeptal se doktor.
"Bolí mě hlava ale jinak nic." Odpověděla jsem mu.
"To je normální. Ztratila jste spoustu krve. Dokonce máte vzácnou krevní skupinu, kterou jsme neměli ani k dispozici. Nebýt vašich přátel tak tady ani neležíte." Informoval mě doktor a podíval se na můj spis. Pohlédla jsem tázavě na Hajimeho.
"Tooru." Pronesl Koushi. Stočila jsem nechápavý pohled na něj.
"Pošlu za vámi sestru z práškem od bolesti a večer se na vás příjdu podívat." Oznámil mi doktor a odešel z pokoje.
"Jak to myslíš, že Tooru." Hned se zeptala a nechápavě se dívala na Koushiho a na Hajimeho.
"Tooru má stejnou krevní skupinu jako ty, Mian. Daroval ti krev." Oznámil mi Hajime.
"Teď jsme opravdoví pokrevní sourozenci." Prohlásil Tooru a přistoupil ke mě.
"Pojď sem." Žádala ho a natáhla k němu ruce. S úsměvem se sklonil a já ho objala.
"Děkuju." Poděkovala jsem mu do náruče.
"Není zač." Pronesl Tooru a odtáhl se.
"Hlavně že jsi na živu." Poznamenal Tooru.
"To taky není všechno. Tooru a Hajime tě našli." Prozradil Koushi.
"Jo otřesný pohled." Dodal Tooru smutně.
"Už je to pryč, Tooru." Utěšoval ho Hajime a objal ho.

"Mian, ahoj. Jak se cítíš?" Zeptal se Daichi, který vstoupil do pokoje.
"Daichi, ahoj. No popravdě je to horší než kocovina i když jsem ji pořádně nikdy neměla." Pronesla jsem. Daichi se zasmál.
"Tak vidím, že tě smysl pro humor nepřešel, což je skvělá zpráva." Poznamenal Daichi se smíchem.
"Ještě to by tak scházelo kdybych ztratila ten smysl pro humor. To by bylo celostátní pátrání." Vtipkovala jsem dál ale moc jsem se smát nemohla, protože mi to nedovolila ta jizva na břiše.

*Krásné počteníčko, zlatíčka.💖*