Valentýn

11. kapitola

O dva týdny později

Vázala jsem kytici v květinářtví, kterou si chtěla odnést Shima.
"Ahoj Mian." Slyšela jsem pozdrav a zvedla hlavu.
"Reone." Vyřkla jeho jméno překvapeně. Usmál se. Měl i stejný úsměv jako Koushi.
"Potřebuješ nějakou květinu?" Zeptala jsem se ho.
"Ano. Třeba tu kterou vážeš." Řekl mi. Kývla jsem na souhlas.
"Trvalo mi to dlouho než jsem tě našel ale stojí to za to." Poznamenal s úsměvem. Neříkala jsem na to nic.
"Mian, v kolik tady končíš?" Zeptal se.
"Tak poslouchej, Reone. Miluju tvého bratra a popravdě řečeno o tebe bych si kolo ani neopřela. Takže se přestaň snažit." Vysvětlila jsem mu narovinu.
"Stejně nechápu co na něm vidíš?" Zeptal se a už ke mě natahoval ruku.  

"Na to zapomeň, Reone." Ozvalo se ode dveří ostře. Oba jsme se koukli tím směrem. Stál tam Koushi a probodával bratra svým pohledem.
"Ale noták, bráško, o nic nejde. Jen jsem chtěl Mian doprovodit domů." Obhajoval se Reon s úsměvem.
Koushi došel k pultu, za kterým jsem stála.
"Vím o co ti jde. Takže se seber a vypadni." Pronesl ne zrovna mile Koushi.
"Dobře, dobře." Vzdal to Reon a odešel z květinářství.

Obešla jsem pult a přistoupila ke Koushimu. Objali jsme se.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Koushi, když se trochu odtáhl.
"Jsem v pořádku." Odpověděla a políbila ho.

"Ahoj Koushi. Mian, už utíkej. Já se o to tady už postarám." Vyháněla mě Shima s úsměvem. Podala ji květinu, kterou jsem uvázala.
"Ta je dokonalá. Děkuji, Mian. Ale teď už utíkejte." Řekla nadšeně Shima a vyháněla nás. Koushi se mile na ni usmál. 
"Děkuji. Jsi poklad." Poděkovala jsem ji a rychle si zašla pro své věci.

Vyšli jsme s Koushim z květinářství a mířili ke mě domů.
"Koushi, mám takový nápad." Začala jsem.
"A jaký?" Zajímal se.
"No vzhledem tomu, že jsme víc u mě než u tebe. Tak mě napadlo, že bychom spíš pustili tvůj byt a bydleli společně u mě." Navrhla jsem nervózně.
"Myslíš to vážně?" Zeptal se nevěřicně.
"Ano, myslím. Pokud chceš samozdřejmě." Dodala jsem. Koushi mě pevně objal. Odtáhl se ale stále mě držel v náručí.
"Samozdřejmě, že chci, miluji tě, Mian." Odpověděl mi a spojili jsme své rty v kouzelný polibek.
"Taky tě miluji, Koushi." Pronesla jsem po polibku.  

Máme večer zase sraz s Tooruem a Hajimem a tentokrát míříme k Daichimu a Yui. Už se těším na Yui a Daichiho.
Jsme domluveni, že vyzvedneme Toorua a Hajimeho u nich doma a společně půjdeme k těm dvou. Absolutně nemám tušení jaké bydlení mám očekávat.

Došli jsme s Koushim k Tooruovi a Hajimemu. Zazvonila na zvonek u dveří a čekali jsme.
Za dveřmi jsme slyšeli jak Tooru volá na Hajimeho aby otevřel. Ten hned otevřel a přivítal nás s úsměvem na rtech.
"Ahoj, pojďte dál. Tooru se ještě rozhoduje co si vezme." Řekl a oba jsme ho objali a vstoupili do vnitř.
"Jdu ho popohnat." Oznámila jsem klukům.
"Jé, to bys byla hodná. Já už jsem v koncích." Pronesl bezradně Hajime.
Zasmála jsem se nad tím.
"Nahoře a hned první dveře." Navedl mě Hajime. Kývla jsem a vystoupala schody.

Zaťukala jsem na první dveře podle instrukcí.
"Dále." Ozval se za dveřmi Tooru a já vešla do pokoje. Měl na sobě župan a na posteli rozdělané obleky.
"Ahoj." Pozdravila jsem ho. Ten na nic nečekal a hned mě objal.
"Někdy jsi horší než nějaká holka." Poznamenala jsem s úsměvem.
"No to samé mi říká i Hajime ale já už jsem prostě takový." Dodal s úsměvem.
"Perfekcionista. Tak v čem je háček?" Optala jsem se.
"Nevím který si mám obléct." Řekl a rukou ukázal na dva obleky, které ležely na posteli. Jeden byl v lososové barvě a druhý měl smetanovou barvu.
"Tak se mi ukaž v obou a já ti poradím." Navrhla jsem mu. S úsměvem přikývl a popadl oba obleky a šel rychle do koupelny.

Za chvíli vyšel a měl ten smetanový oblek.
"Tak tenhle určitě ne. Je moc světlý." Zavrhla jsem.
"Hele Tooru, nemáš spíš nějaký světle hnědý?" Zeptala jsem se ho.
"Jo mám." Odpověděl a vytáhl ze svého šatníku oblek, který jsem si vyžádala.
"Ten si oblékni." Navrhla jsem mu. Nejistě se vydal do koupelny.

Po chvíli vyšel ven a já ho skoukla ze všech stran.
"Jo, tak tenhle je pravý." Odsouhlasila jsem mu s úsměvem. Opravdu mu slušel.
"Jseš si jistá?" Zeptal se nevěřicně. Vzala jsem ho za ruku a přitáhla ho k zrcadlu.
"Koukni na sebe. Vždyť ti sluší." Řekla jsem mu. Tooru se díval na sebe ze všech stran.
"Máš pravdu." Uznal s úsměvem a líbnul mě na líčko.
"Jsi moje zachránkyně." Pronesl.
"To jsem. Tak pojď ať na nás naše drahé polovičky dlouho nečekají." Řekla jsem a vyšla z pokoje. Tooru šel hned za mnou a scházeli jsme po schodech dolů.

Pánové seděli na pohovce a bavili se, do doby než jsme se objevili v pokoji.
"No páni, lásko. Tobě to sluší." Pochválil ho hned Hajime s úsměvem a objal Toorua kolem pasu.
"Děkuji." Pošeptal mým směrem. 
"Není zač." Šeptla jsem nazpět a šla se věnovat Koushimu. Objali jsme se kolem pasu a koukali na ty dva.
"Tak a teď bychom měli vyrazit." Pronesla jsem.
"Ano už jdeme." Pronesl Hajime. Pomohl Tooruovi do kabátu a konečně jsme vyšli.

Šla jsem kousek s Koushim a Tooru s Hajimem, když se Tooru odtrhl od Hajimeho a chytl mě za ruku.
"Vypůjčím si ji na cestu, Sugo. Pak bude zase tvá." Poznamenal Tooru a prosebně se koukl na Koushiho. Kývl na souhlas a připojil se k Hajimemu.

Tooru mi nabídl rámě a chvíli jsme jen mlčky šli vedle sebe.
"Tak jo. Spusť." Přerušila jsem to ticho mezi mnou a Tooruem, který stočil nechápavý pohled na mě.
"No nekoukej tak na mě. Znám tě už nějaký pátek." Pronesla jsem, když se na mě podíval nechápavým výrazem.
"No jde vidět, že mě znáš. Tak začni sama." Vyzval mě Tooru a usmál se.
"Sice tě znám moc dobře ale číst tvé potrhlé myšlenky neumím, takže se ptej." Pronesla jsem s úsměvem.
"Sama jsi potrhlá." Vrátil mi to.
"A kdo za to může?" Obhajovala jsem se.
"A to mi chceš říct, že za to můžu já?" Optal se na oko uraženě.

*Krásné počteníčko, zlatíčka.💖*