Valentýn

7. kapitola

Chvíli jsme tam jen tak stáli a měnili si nechápavé pohledy. Pak jsme se rozesmáli.
"Půjdeme zkontrolovat ty dva?" Zeptal se Koushi, když nás smích přešel.
"Dobrý nápad." Souhlasila s úsměvem.

Najednou Koushimu zazvonil telefon. Podíval se na displej.
"To je Tooru." Oznámil a přijal hovor.

"Ahoj, Tooru. … No my zrovna stojíme před vaším domem. … Já a Mian. … Dobře. … Neboj se, počkáme. … Zatím." Dokončil hovor a zavěsil. Zakroutil hlavou s úsměvem.

"Tak víš kde jsou?" Zeptal se mě. Nechápavě jsem na něj koukla.
"Nevím." Odpověděla jsem.
"Stojí před mým bytem." Prozradil mi a já se hned rozesmála.
"Tak to je dobrý paradox." Poznamenala mezi smíchem.
"Ano to je. Za pět minut jsou tady." Oznámil mi.
"No tak nic." Pronesla jsem a zkusila jestli mají zamčenou branku. Při mém štěstí neměli. Koukla jsem na Koushiho a šibalsky se usmála. Pochopil a pomalu ke mě přistoupil.
Já se rozeběhla směrem do zahrady. Naháněli jsme se až mě chytil.

Pak jsme dostali nápad, že se jim schováme. Schovali jsme se za roh.
Tooru s Hajimem zrovna přijeli autem.
"Vidíš, nebavilo je čekat, tak odešli." Pronesl naštvaně Tooru hned jak vystoupil z auta.
"Já si ty semafóry nevymyslel." Obhajoval se Hajime, když procházeli brankou.
"To sice ne ale kdyby si mě poslechl, mohli jsme to vzít přes centrum a možná by neutekli." Argumentoval Tooru.
Já a Koushi jsme se tiše usmáli.

Byli scoro u vchodu, když jsme na ně vyskočili. Hajime se začal smát a Tooru vypadal jako by viděl ducha.
"Chcete mě mít na svědomí?" Zeptal se nás Tooru a lapal po dechu.
"Ale noták Tooru." Pronesla jsem a vřele ho objala. Objetí mi opětoval.
"Zaslouží si omluvu." Pošeptala jsem mu do ucha a odtáhla se. Tooru s úsměvem na rtech pokýval hlavou na souhlas. Otočil se k Hajimemu, který ho sledoval nechápavým výrazem. Tooru si ho přitáhl do dlouhého polibku. Koushi mě objal ze zadu a já se o něj opřela. Sledovali jsme společně ty dvě hrdličky a usmívali se.

Po polibku Tooru ještě objal Hajimeho a něco mu šeptal do ucha. Hajimemu se na tváři rozlil úsměv a Toorua políbil na krku. Pak se odtáhli a vešli jsme všichni čtyři do domu.

"Co si dáte k pití?" Optal se Hajime s úsměvem.
"Já si dám kávu." Objednala jsem si.
"Já čaj." Pronesl Koushi. Hajime to odkýval a odešel do kuchyně připravovat naši objednávku.
Byli jsme v obýváku sami.
"Co jsi Tooruovi pošeptala." Zeptal se mě Koushi.
"Navedla jsem Toorua aby se omluvil Hajimemu." Odpověděla jsem. Koushi mě objal.
"Jsi báječná." Pronesl mi do krku a políbil mě.

Když jsme konečně oddělili své rty, tak si všimli pohledy těch dvou. Tooru se na nás díval zasněně a Hajime byl štěstím bez sebe.

"Já tušil, že se dáte dohromady." Pronesl Tooru zasněným tónem a nastavil k Hajimemu dlaň. Hajime převrátil oči v sloup a z peněženky vytáhl bankovku a položil ji Tooruovi na dlaň. My se usmáli.
"To ti zase něco vyšlo, viď Tooru." Poznamenal Koushi, protože oba jsme věděli o co šlo.
"To si piš." Dodal Tooru a schoval si bankovku.
"Mian, na škole si pila kafé latté a tak jsem předpokládal, že ho ještě piješ." Oznámil mi Hajime.
"Ty sis vzpomněl? Stále ho piju. Děkuji." Poděkovala jsem a to gesto mě dojalo. Lokla si latté. Chutnalo výborně.
"Tak, jak jste se ocitli u nás?" Zeptal se Tooru.
"Úplnou náhodou. Procházeli jsme se kolem řeky a povídali si. No a najednou jsme stáli u vašeho domu." Odpověděl Koushi.
"Vzpomínali jsme na naše první setkání s vámi." Dodala jsem.
"Dodneška mám před sebou tu scénu jak ses Toorua zastala. Měla jsi tak rozzuřený výraz v očích, že jsem ti raději šel z cesty." Rozvzpomínal se Hajime a zasmál se nad tím.
"Já si spíš vzpomínám na to úžasné odpoledne co jsme potom s Mian zažili. Utěšovala mě a pak jsme šli na zmrzlinu. Procházeli jsme se a povídali si až do večera." Vzpomínal Tooru.
"A pak jsi mi fixou napsala své telefonní číslo a rozešli jsme se domů. Jenže jak jsem přišel domů tak si umyl ruce a číslo bylo pryč." Vzpomínal dál.
"A s tebou jsme se potkali na tom výcvikovém táboře." Začal si vzpomínat Hajime. Koushi s úsměvem zakroutil hlavou.
"Naše první setkání proběhlo při zápasu. Tenkrát měl Tooru rypavou náladu." Uvedl na správnou míru Koushi.
"Ano už si vzpomínám. To odpoledne to Tooru schytal i od Mian, když přišla do tělocvičny po zápase." Vzpomněl si Hajime.
"Je zajímavé, že si na to vůbec nepamatuji." Pronesl Tooru a podrbal na zátylku.
"Je zajímavé, že si pamatuješ jen to co chceš." Poznamenala jsem. Všichni jsme se začali smát.

Dopili jsme kávu a čaj a měli se k odchodu. Rozloučili jsme se a vyšli z domu.
S Koushim jsme zvolili stejnou cestu, kterou jsme přišli. Drželi jsme se za ruce a měli propletené prsty.
Blížili jsme se k mému bytu.
"Nechceš jít ke mě?" Zeptal se a podíval se na mě.
"Ano a ráda." Odpověděla jsem. Koushi mě objal kolem pasu a políbil mě do vlasů.
Byla jsem za něj ráda.

U něho v bytě to vypadalo útulně. Malá ale pěkná pohovka před televizi, která stála na televizním stolku.
"Bydlím tady chvíli tak to nemám ještě pořádně zařízené." Oznámil mi.
"Je to útulné." Pronesla jsem.

Pomohl mi z kabátu a pověsil ho na věšák.
"Dáš si něco k pití." Zeptal se.
"Vodu, prosím." Odpověděla. Koushi kývl na souhlas a šel do kuchyně. Já šla za ním. Měl velkou kuchyňskou linku, vedla po celé kuchyni. Naproti vchodu bylo okno a pod oknem skříňky.
"Můžu ti připravit ovocný koktejl?" Zeptal se a podíval se na mě.
"Rozmazluješ mě." Prohlásila jsem s úsměvem. Usmál se pustil se do práce.
Vyšvihla jsem se na jednu skříňku a sedla si na ni. Zapřela jsem se jednou rukou o skříňku a sledovala Koushiho.

*Chtěla bych poděkovat za hlasy a přízeň, kterou věnujete mým příběhům. Jste vážně úžasní. Díky vám mám pořád nové a nové nápady a chuť nadále psát. Takže moc a moc děkuji. Vaše Prolive.💖*