Valentýn

4. kapitola

"Tak a my budeme pokračovat?" Zeptal se Tooru, když přišli zpátky k nám.
"Ne já už taky půjdu, Tooru." Řekla jsem a vstávala z pohovky.
"To snad ne." Poznamenal Tooru zklamaně.

Vypadal stejně zklamaně jako tenkrát, když jsem ho opouštěla na hřišti. Usmála jsem se a z kabelky vytáhla fix. Vzala jeho ruku dlani nahoru a napsala na ni své telefonní číslo jako při prvním setkání. Schovala jsem fix.
"Teď mi můžeš zavolat kdykoliv." Pronesla jsem.
"Minulost se opakuje." Připomněl s úsměvem.
"Ano." Souhlasila a objala ho. Objetí mi opětoval.

"Půjdu tě doprovodit." Oznámil Koushi. Kývla jsem na souhlas. Nechtělo se mi tak pozdě chodit po městě sama. Rozloučila jsem se s Hajimem objetím.
Koushi mi pomohl do kabátu a vyšli jsme z domku.

"Musím uznat, že jsem měl strach z toho setkání. Protože znáš Toorua." Začal Koushi.
"Vím o čem mluvíš." Přitakala jsem se smíchem. Koushi se taky usmál.
"Jo ale teď jsem i rád, že jsem tě poznal." Pokračoval s úsměvem.
"Jsi fajn." Dodal.
"Taky jsi fajn a taky jsem ráda, že jsem tě poznala." Přidala se a myslela jsem to vážně.
"A vy jste se mohli připravit na můj příchod ale já ne. Tooru mi neřekl, že tam budete i vy." Poznamenala humorně. Koushi se zasmál.
"To je celý Tooru." Dodal se smíchem.

"A co ráda děláš ve volném čase?" Zeptal se.
"Ráda chodím bruslit na led, čtu a když je s kým tak se ráda koukám na filmy. Baví mě pečení a deskové hry." Odpověděla jsem.
"Páni, bruslení na ledu mám taky rád." Dodal.
"A co ještě?" Zeptala jsem se zájmem.
"Procházky a rád vařím." Odpověděl s úsměvem.
"Hm. Procházky se mi líbí. Mám pocit, že my dva si budeme rozumět." Pronesla humorně. Koushi se rozesmál a já s ním.

"A jsem doma." Pronesla jsem při pohledu na panelák, kde mám byt.
"Co bys řekla na zítřejší procházku?"
Navrhl a zkoumal mě pohledem. Pokývala hlavou.
"To zní skvěle." Odpověděla jsem.
"Dobře. Ve tři bych tě vyzvedl." Dodal s úsměvem.
"Budu se těšit." Odsouhlasila jsem s úsměvem.
"Tak. Dobrou noc." Popřála jsem mu.
Koushi udělal krok ke mě a spojil naše rty v jemný polibek.
"Dobrou noc a sladké sny." Popřál, když se odtáhl a odcházel. Já byla překvapená a vzpamatovávala se z toho co se stalo.
Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatovala a vytáhla z kabelky klíče. Odemkla jsem a výtahem vyjela do čtvrtého patra.

Vešla jsem do bytu a opřela se o vchodové dveře. Začala jsem se usmívat jako puberťačka.

Odebrala se do ložnice a cestou se zbavovala věcí.
V ložnici jsem si oblékla tričko na spaní a zalehla jsem do postele.
Začala jsem hodnotit dnešní večer.
Až na toho barmana byl úžasný.
Zavřela jsem oči a nechala se unést do říše snů.

~~~~~~~~

Bylo scoro deset hodin, když jsem otevřela oči. Protáhla jsem se na posteli a vstala. Osprchovala se a vyčistila si zuby. Udělala si kávu a sedla si s kávou a mobilem v ruce na pohovku.
Dva zameškané hovory. No to bude nejspíš Tooru.
Vytočila jsem to číslo. Hned to zvedl.

Tooru:
"Ahoj šípková Růženko."

Me:
"Ahoj, to už se ti po mě stýská?"

Tooru:
"A věříš, že i jo. Co děláš?"

Me:
"Piju kávu."

Tooru:
"A sama, jo?"

Me:
"A s kým bych měla pít kávu."

Tooru:
"Já nevím, třeba se Sugawarou?"

Me:
"Nech toho."

Tooru:
"Dobrá. A jaký máš na něj názor?"

Me:
"Je fajn."

Tooru:
"A to je všechno? Jen je fajn?"

Me:
"Víš o tom, že začínám litovat, toho, že jsem to číslo dala?"

Tooru:
"Toho nikdy nezačneš litovat. Tak co se stalo?"

Me:
"Nic moc. Jen jsme si dali pusu na dobrou noc."

Tooru:
"Dobře. Co máš v plánu odpoledne?"

Me:
"Jdu ven."

Tooru:
"Se Sugou?"

Me:
"Ano."

Tooru:
"Tak to je fajn. Pak mi zavolej."

Me:
"Ach jo."

Tooru:
"Jaké ach jo."

Me:
"Promiň Tooru, musím už jít. Tak se měj papa."

Tooru:
"Počkej"

Ale to už jsem ignorovala a zavěsila jsem. Hned jsem si uložila jeho číslo do seznamu. Už jsem tam psala Tooru ten nejotravnější člověk a zasmála se. Pak jsem to smazala a nechala tam jen jeho jméno. Uložila číslo.

Tak v tomhle se Tooru nezměnil. Pořád byl otravným člověkem a možná trochu víc otravným. Usmála jsem se nad tím a dopila kávu.

Trochu jsem pouklízela byt. Utřela prach, vysála koberečky a vytřela podlahu. Pak si udělala něco k jídlu a koukla na hodiny. Byla jedna hodina.

Sedla jsem si na okenní římsu a kochala se výhledem na město. Nebyla jsem moc vysoko ale ani ne moc nízko. Měla jsem výhled na park, který se nacházel kousek od mého bytu. Ráda jsem tam chodila na procházky.

Na jaře odtud bývá hezčí výhled. Příroda se probouzí. Ptáčci vás vítají do nového dne spolu se sluníčkem. Tráva se zelená a stromy začínají kvést.
Ale na to je ještě brzo.
Zatím jsou koruny stromů holé a trávu pokrývá sníh. Už ho moc není.

Na chodníku se pohybovali lidé v obou směrech a na cestě jezdilo jedno auto za druhým.

Zazvonil mi mobil. Seskočila jsem z římsy a šla k mobilu. Na displeji se mi objevilo Tooruovo číslo. Protočila jsem oči v sloup.

Me:
"Ano, Tooru."

Pozdravila jsem ho ale místo odpovědi jsem slyšela smích.

Hajime:
"Těsně vedle. Tady je Hajime."

Me:
"Jejda. Ahoj. Stalo se něco?"

Hajime:
"Ne vše je v pořádku. Jen se chci omluvit za Toorua. Vím, že je víc než otravný."

Me:
"Hajime, všichni známe Toorua a všichni víme jak dokáže být otravný ale i přes to ho mám ráda."

Hajime:
"I on tebe, Mian. Víš jak byl šťastný, že tě viděl v tom květinářtví?"

Me:
"Dokážu si to představit. Já taky byla štěstím bez sebe."

Hajime:
"Tak to je fajn, že to bereš takhle. Prozradil mi, že jdeš odpoledne na rande se Sugou."

Me:
"Jo ale není to rande. Je to společná procházka."

Hajime:
"Jo jasně. Tak se měj a užij si to."

Me:
"Taky se měj a děkuji. Pozdravuj Toorua. Ahoj."

Hajime:
"Jasně ahoj."

A hovor jsme ukončili. Podívala jsem se na displej a musela se usmát. Zbožňuji ty dva.

*Krásné počteníčko, zlatíčka.💖"