Ronnie Payne

33.kapitola

,, Pojď. Půjdeme domů. Musí mít chvilku klid. Můžeme sem jít zítra" položil mi na rameno ruku Li. Já k němu zvedla uplakané oči a nic nedělala. Jen jsem plakala a koukala na svého brášku, kterému po tvářích pomalu začali stékat slzy.

Ronnie

Vyšli jsme z nemocnice a v ten moment mě oslepili blesky fotoaparátů. Paparazzi. Liam mě obejmul kolem ramen a moji hlavu si stulil k sobě na hruď. Všude létali otázky typu " Jak je na tom Niall Horan? Jak se cítíte? Máte o něj strach?" a tak podobně. Ne ty vole.. Asi tady skáču radostí, že kluk, kterého miluji bojuje o život. To jsou tak natvrdlý nebo co? Když nás Paul dostal k autu všichni jsme do něj nasedli. Já si opřela hlavu o okénko auta a nechala své slzy volně stékat po mém obličeji. On nemůže odejít. Prostě nesmí. Nesmí mě tu nechat. Sakra vždyť já ho strašně moc miluji. Pokud umře on, umřu i já! Ale on určitě neumře. Nemůžu myslet hned na to nejhorší. Je to bojovník.. Můj bojovník.

,, Ronn. Jsme doma pojď" ozval se nade mnou hlas mého brášky. Podívala jsem se na něj a jen kývla hlavou. Vystoupila jsem z auta a vydala se ke dveřím, které už Loui odemykal. Vešla jsem teda hned za ním domů, vyzula si boty a mířila si to ke schodům a následně do mého pokoje.

,, Ronn pojď se najíst. Dneska jsi ještě nic určitě nejedla" řekl Zayn a ostatní hned museli přikyvovat samozřejmě.

,, Zayn má pravdu. Pojď si aspoň něco dát" usmál se na mě Li.

,, Já nemám hlad. Jdu k sobě" řekla jsem a chtěla se znovu rozejít ke schodům, ale někdo má zřejmě úplně jiné plány.

,, Tak to teda ne. Musíš něco sníst. Vždyť jsi celý den nic nesnědla. A nebudeš přece držet hladovku. On bude v pohodě. Musíš tomu věřit" přišel ke mě bráška a obejmul mě. Já se znovu rozbrečela a nechala se pevně objímat.

,, Když já se o něj strašně bojím Lee. Na jídlo nemám ani pomyšlení. Mám tak stažený žaludek, že budu jenom ráda, když se budu moct alespoň napít vody" řekla jsem a odtáhla se od něj. On se na mě jen smutně pousmál a palcem mi jemně setřel slzy.

,, Kdy naposledy jsi mi řekla Lee?" zeptal se s jemným úsměvem. Aspoň někdo se tady usmívá..

,, Já nevím každopádně je to hodně dlouho" řekla jsem a smutně se podívala do země.

,, Ale no tak. Bude to v pohodě. Jen se teď pojď najíst. Prosím. Nechci z tebe mít anorektičku" řekl a za ruku mě táhl do kuchyně ke seděli už i ostatní. Paul nás jen odvezl domů a pak jel zase někam pryč..

,, Já fakt nemám hlad" koukla jsem se na Liama, který mě stejně ignoroval a začal dělat toasty. Udělal jich rovnou víc, aby si vzali i ostatní. Kdyby tu byl Ni, tak si všichni ty své schovávají, aby jim je nesnědl. Jenže tu bohužel není.

,, Něco sníš" řekl Louis a přísně se na mě podíval.

,, Hmm" odpověděla jsem a svůj pohled zaměřila na své ruce, které jsem měla položené v klíně. Za chvilku přede mě Li postavil taléřek s jedním toastem. Jen jsem se na něj podívala jestli to myslí opravdu vážně, ale to už byl otočený zády ke mě.

,, No jen jez" řekl mi Loui a já si všimla že všichni zde přítomní na mě koukají. Jen jsem si povzdechla a s nechutí se zakousla do toastu. Snědla jsem nakonec celý toast.

,, No vidíš jak to jde. Chceš ještě?" zeptal se Liam a já mu ale neodpověděla. Místo toho jsem se rychle rozeběhla směr záchod, protože se mi udělalo strašně zle. Já věděla, že to nemám jíst. Doběhla jsem k záchodu a hned u něj padla na kolena a začala jsem zvracet vše co jsem snědla. Po chvilce jsem na zádech ucítila dotek. Připomnělo mi to, když jsem naposledy zvracela a Ni vždycky běžel hned za mnou. To jak mě objímal. A je to tu zase. Brečím. Když už jsem si byla jistá, že nebudu nic zvracet spláchla jsem záchod a šla si vypláchnout pusu. Když jsem tak udělala koukla jsem se opět uplakanýma očima na bráchu, který se na mě starostlivě díval.

,, No tak. Je to dobré. Pojď za mnou. Bude to všechno zase dobré" utěšoval mě a já mu stále brečela do trička, které jsem pevně tiskla ve svých dlaních.

,, A co když ne? Jak si můžeš být tak jistý" hystericky jsem plakala zatím co on mě pevně objímal.

,, Neplakej prosím. Princezno. Ničí mě tě takhle vidět" cítila jsem jak mi mokne triko od slz. Od jeho slz.

,, Ale ty taky brečíš" řekla jsem.

,, To nic" odpověděl mi a obejmul mě ještě pevněji. A tak jsme tam stáli v objetí a brečeli. Snažili jsme se to ze sebe prostě vypustit a toto bylo nejlepší řešení..

Ahooj! Dneska je tu další kapitola. Omlouvám se že je takto krátká, ale jaksi není tolik času kolik jsem si myslela.

Ronnie