Jako vážně, Weasley?! ✔️ GW

23. Ulička

Náš 14ti denní sourozenecký pobyt na Grimmauldově náměstí 12 se uchýlil ke konci. Celá posádka toho tajemného Blackovic domu stála před krbem. Nechtěla jsem se s Tayem loučit.

"Kdy tě zase uvidím?" zamumlala jsem v jeho objetí.
"Doufám, že co nejdříve." zašeptal a políbil mě na čelo. Vyhrkli mi slzy. Nechtěla jsem od něj pryč. Ani od Siriuse a Remuse.

Možná si říkate, že Remuse uvidím ve škole, ale to se mýlíte. Nechce se tam vracet, má strach ze svojí proměny. Ale nemá strach o sebe. Má strach o jeho okolí. Jak šlechetné.

A Sirius? S ním jsem si neskutečně sedla. Máme povětšinou stejné názory na věc, pomohl mi, když jsem se necítila nejlíp ale co víc, je to skvělý přítel. Slíbil mi, že Taylora ochrání.

"Tak se všichni mějte. Zacku, hezky se starej o draky. Terry a Luku, učte se a dávejte ve škole pozor. Budou z vás velcí a mocní kouzelníci." kladl nám na srdce Taylor.

"Ráda jsem s vámi trávila čas, na viděnou. Čau." rozloučila jsem se a jako první vlezla do krbu. Nabrala jsem si letax do ruky.

"Londýn, Neibolt street!" křikla jsem. Oblízly mě zelené plameny a už jsem padala. A dál a dál. Zavřela jsem oči, protože se mi zase udělalo špatně. Najednou jsem ucítila pevnou zem pod nohama.

Otevřela jsem oči. Stála jsem v našem krásně čistém obýváku.
"Mami?! Tati?!" zakřičela jsem do útrob domu.
"Ahoj zlatíčko! Už jste zpět?" ozvala se mamka z kuchyně.

Ne mami, pořád jsem se nevrátila. To na tebe mluví ta váza tady, víš? pomyslela jsem si a v duchu se zasmála. Proběhla jsem obývákem do kuchyně a objala svoji maminku.

"Ahoj. Kde jsou chlapci?" rozhlížela se kolem mamka. Jako kdyby ji slyšeli ozvala se z obýváku rána.
"Au! Luku, jsi normální? To byla moje hlava." zasyčel Zack.
"Promiň, bráško." omlouval se Luke se smíchem.

Už byl zase normální. Smál se a trávil čas s námi. Asi to jen potřeboval někomu říct. Dostat to ven.

Na oběd nám mamka udělala palačinky. Po tátovi ani vidu ani slechu. Poslední dobou se z práce vracel opravdu pozdě.

"Mami? Táta je zase v práci?" zeptala jsem se. Mamka přikývla.

"Víš, beruško. Už pár měsíců se po světě prohánějí zastánci ty-víš-koho. Na Příčné ulici, hlavně v okolí Gringottů, je teď docela rušno." říkala mamka polohlasem. Zamrazilo mě. Merline...

Než jsem odešla, ještě jsem se na mamku otočila.
"Jo, mami. Za dva dny odjíždím za Weasleyovými. Jak se tam dostanu?" zajímalo mě.

"No jak by? Letaxovou sítí." řekla mamka jako by nic. Zaúpěla jsem. Bože, po těhle prázdninách už nikdy nevlezu do krbu.

***

Další den ráno jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat. Bydleli jsme v klidné části jedné londýnské čtvrti. V 8 ráno tu moc aut nejezdilo a mudlů nechododilo.

Navlékla jsem si sportovní oblečení. Podprsenku a kraťasy. Do uší nasadila sluchátka a vyběhla. Možná si říkate, že jsme vlastně kouzelnická rodina tak proč mám takové mudlovské věci. Kouzelníci přece nemají elektřinu.

Vzhledem k tomu, že moje babička a děda z matčiny strany kouzelníci nejsou, a mamka vyrůstala v tomhle mudlovském světě, nechtěla to měnit, přesto, že v 11 nastoupila do Bradavic.

To znamená, že se chováme normálně jako mudlové. Nic na tom není.

Zabočila jsem do jedné z uliček. Mezi domy prosvítalo ranní slunce. V uších mi hrály písničky, a tak jsem si nevšimla podivného chlápka před sebou. Stál u zdi a když si mě všiml, vstoupil mi do cesty.

Narazila jsem do jeho hrudi. Trochu jsem zavrávorala, ale ustála jsem to. Vzhlédla jsem, abych zjistila do koho jsem napálila. Dost mě znervóznilo to, že jsem si uvědomila, že s sebou nemám hůlku.

Nade mnou se skláněl muž asi o dvě hlavy vyšší, než já. Hnědé mastné vlasy mu ve slepených hadech mu rámovaly obličej. V očích se mu jiskřilo šílenství a zlo. Už jsem se s ním potkala, kdysi.

"Ahoj, malá Terry. Vyrostla jsi. Jak se máš?" zaskřípal jeho hlas. Zamrazilo mě. Na těle mi vyskákala husí kůže.

"Nech mě být." zasyčela jsem. Zasmál se. Jeho smích se nedal poslouchat.
"Vidím, že jsi pěkně ostrá. No, musím jít. Ještě se uvidíme." máchl rukou a vypařil se.

V uších jsem ještě slyšela jeho hnusný smích.

Rychle jsem běžela zpátky domů. Tam jsem se svalila do pohovky a rozbrečela se. Slyšeli mě mamka s tátou.

Rychle přiběhli do obýváku. Zhrozili se při pohledu na mě.

"Co se stalo, beruško?" hladil mě táta po zádech.

"Potkala jsem Rodolfuse Lestrange." zavzlykala jsem.

Juhuu, druhá kapča za den. Dobrý nee? No, každopádně doufám, že se vám líbí. Mám vás ráda. Kateslyth<33