Jako vážně, Weasley?! ✔️ GW

15. Azkabanští vězni

Nový rok se rychle přehoupl přes starý. Doufám, že to rčení "jak na nový rok, tak po celý rok" nebude letos fungovat, protože jsem se cítila naprosto příšerně. Od plesu uběhly tři týdny.

Tři chmurné týdny plné smutku, vzteku, osamělosti a slz. Přišla jsem o dvě osoby, důležité mému životu a to za jeden stupidní večer. Pořád jsem doufala, že se to zlepší, ale čím víc dnů uběhlo, tím víc se má naděje rozpadala na prach.

***

"Musíš něco sníst." naléhala na mě Chloe. Už dlohou jsem se pořádně nenajedla, neměla jsem chuť.

Chloe to nejdřív nekomentovala, ale po pár dnech začala mít strach. Mohla být ráda, že do mě denně narvala aspoň jeden rohlík a kousky ovoce.

Zavrtěla jsem hlavou. Chloe čekala, že něco udělám, že si dám aspoň jedno sousto vločkové kaše. Já ani nepohla brvou.

"A dost! Už mě to přestává bavit!" vypěnila najednou. Trhla jsem sebou, protože zařvala dost nahlas. Vylekaně jsem na ni pohlédla.

"Nejsem tvoje máma, abych tě tady nutila jíst. Klidně si umři hladem, už je mi to jedno. Jsi příšerně tvrdohlavá a mě už to leze na nervy. Nechápu, proč takový drama kvůli nějakýmu malýmu prckovi, kterej stál stejně za prd. Netrap se kvůli zbytečnostem." dokončila svůj proslov, zvedla se a odešla.

Hleděla jsem jak spadlá z višně. A pár lidí okolo taky. Když jsem si to uvědomila, trochu jsem zrudla. No, spíš zrůžověla. Moje již bílá pleť nevypadala moc zdravě. Nevědomky jsem se pustila do kaše, a přemýšlela o Chloiných slovech. Rázem jako bych se narodila.

"Má pravdu." zamumlala jsem potichu, ovšem s pevným výrazem ve tváři. Zhltla jsem kaši co nejrychleji to šlo a vydala se na kolej.

"Chloe!" rozrazila jsem dveře. Kamarádka se na mě překvapeně otočila.
"Zase si měla pravdu. Jo, a snědla jsem kaši." oznámila jsem jen tak mimochodem. Chloe se po tváři rozlil úsměv.

A hned nato samolibý úšklebek.
"Pravdu mám vždycky." chvástala se a vypnula hruď.
"Kam až sahá? Na Asgard?" zeptala jsem se, a dělala, že koukám někam do výšek.
"Kdo?" tvářila se dost nechápavě moje kamarádka a vzhlédla.
"Tvoje ego." zasmála jsem se. Chloe protočila oči ale usmála se.

Pozn. autorky: vím, že kouzelníci neznají Asgard, Thora atd. a možná se to ani neslučuje s letopočty, ale já prostě musela :D

Byla zrovna sobota, a tak jsem se rozhodla se jít projít na čerstvý lednový vzduch, pročistit si hlavu. Sníh už roztál a dnes dokonce mezi mraky vykukovalo slabé zimní slunce.

Bloumala jsem kolem jezera a po okraji Zapovězeného lesa. Naslouchala jsem přírodě ale něco tu nehrálo. Od někud se ozval křik. A rozhodně nezněl radostně.

Rozeběhla jsem se tím směrem, odkud se křik ozýval. Zavedlo mě to na nějakou mýtinu, již na území Zapovězeného lesa. Tak tak jsem stihla skočit za strom, aby mě někdo náhodou nezahlédl. Uprostřed stála skupinka lidí.

Jeden muž vypadal otrhaně. Jeho oči, postoj a mastné dlouhé vlasy mi zdánlivě připomínaly mého bratra. Tenhle člověk utekl z Azkabanu.

Vedle něj stál.. zalapala jsem po dechu. Stál tam Tylor, v celé své Azkabanské kráse. Na proti nim stáli Brumbál s Remusem.

Ředitel a profesor mířili svými hůlkami na ty dva vězně.

"Siriusi, nebuď hloupý." domlouval Remus zřejmě tomu muži, který stál vedle mého bratra.
"Nikdy jsem nebyl hloupý a stále nejsem! I když je to tolik let.." ozval se skřípavým hlasem ten Sirius.

Náhle se ozval můj bratr. Bylo zvláštní slyšet jeho hlas po tolika letech.

"Nechte ho, vemte si mě. Je to dobrý člověk. Pomohl mi utéct a navíc je nevinný." chránil svého "parťáka".

"Ne! Jsi taky dobrý a nevinný člověk! Nevykládej hlouposti. Jsme na stejné vlně, kamaráde." opáčil Sirius trochu klidněji. A můj bratr udělal něco, co už asi dlouho ne, protože vypadal dost křečovitě. Taylor se usmál.

"Díky." šeptl. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Co se to tu děje? A myslím, že profesoři na tom byli podobně. Přinejmenším Lupin. Brumbál se tvářil.. no, jako Brumbál.

"Cože? Co jsem vynechal?" zeptal se Remus.
"Možná bychom vám to řekli, kdyby jste dali dolů ty hůlky." prohodil Sirius. Remus se zatvářil rozpačitě a hůlku sklonil. Pořád měl ale prsty obmotané okolo. Brumbál udělal to samé, jenže on hůlku schoval úplně.

"Tak prosím. Poslouchám." vyzval ledově klidným hlasem ty dva. Myslím, že jsem na jeho tváři zahlédla i lehký úsměv. Je to blázen.

"Počkat!" vykřikla jsem z nenadání. Ani jsem to udělat nechtěla, ale nějak to samo se.

Všichni, kromě ředitele, sebou polekaně trhli a Remus ihned namířil hůlku proti mě. Když zjistil, že jsem to já, překvapeně zamrkal.

"Co tu děláte, slečno Hillová?" zeptal se Brumbál bez známky překvapení. Vsadím se, že o mě věděl.

"Já.. šla jsem se projít a uslyšela jsem křik. Šla jsem za ním a našla jsem vás tu. A teď jsem se ozvala, protože chci slyšet pravdu." významně jsem pohlédla na svého bratra.

Ten, jakoby si rázem vzpomněl, kdo jsem.

"Terry.." zašeptal. Koukal se mi přímo do očí.
"Moje malá sestřičko.." mumlal jako v transu.
"Počkat, co?" to se ozval ten mastňák vedle něho.

"Vy snad nevíte, co znamená slovo "sestra"?" musela jsem si rýpnout. Do cizího, dospělého muže, který nejspíše utekl z vězení to nebyl zrovna nejlepší nápad. Ale díky Merlinovi se nahlas rozesmál.

"No to se povedlo! Je úplně stejná jako ty, Taylore." popadal se za břicho. Zmiňovaný se usmál, již méně křečovitě.
"Rodina se nezapře." pokrčil rameny.

Nutkání obejmout ho jsem nepotlačila. Rozběhla jsem se k němu. Vyjeveně zíral ale asi po půl minutě mé objetí opětoval. Cítila jsem se šťastně. Po tolika letech jsem mohla obejmout svého brášku!

"Ehm.." odkašlal si Brumbál s úsměvem, "..myslím, že bychom si mohli v mé pracovně dát něco na zub a řádně si vyslechnout příběh pana Hilla a pana Blacka." navrhl. Nikdo neodmítl.

Tak se jsme se jako docela směšně vypadající skupinka kouzelníků vydala po pozemcích nahoru k hradu, aby jsme si mohli dát mátový čaj. Ani jsem si v lese nevšimla, jak se setmělo.

Další kapča je na světě! Tak co na ni říkáte? Máte rádi Siriuse? :Dd
Mám vás moc ráda. Kateslyth <33