Jako vážně, Weasley?! ✔️ GW

3. Cesta vlakem

O týden později to u nás doma bylo, jak kdyby hořelo. Každý z nás přebíhal z jedné místnosti do druhé a zase zpátky. Párkrát se stalo, že se někdo s někým srazil. To jste slyšeli jen:

"Promiň"
"Nic se nestalo"
A zase jako předtím, jeden tam druhej jinam. No jako u bláznů. A taky jste často mohli slyšet:

"Mami! Kde mám tohle?" a "Mami! Nevíš, kde mám támhleto?"

No prostě normální anglická pětičlenná rodinka. Vlastně šesti...

~~

"Doufám, že máte všechno?" řekl táta spíše otázkou než větou přací. Pokývali jsme hlavami. Společně se dvěma velkými kufry, jednou kočkou, jednou sovou a dvěma příručními zavazadly jsme se pomocí zvětšovacího kouzla všichni naskládali do našeho mudlovského auta. Bydlíme nedaleko nádraží King's Cross, takže cesta trvala necelou půl hodinu.

Byla fuška zase všechny ty věci vyskládat na vozíky ale povedlo se. Naštěstí batoh a kabelku si vzali Zack a mamka k sobě. Prošli jsme velkou bránou vedoucí na nádraží, kde panoval rozruch.

Bylo tu spousta lidí a kouzelníků. Bohužel někteří kouzelníci moc nedbali na mudlovské oblečení. Snad si mudlové budou myslet, že jejich hábity jsou něco jako móda v cizině.

"Tak, teď musíme proběhnout tou zdí mezi nástupišti 9 a 10." ozval se táta a já s Lucasem jsme se na něj podívali jako na blázna.

"Cože musíme?" zeptala jsem se a doufala, že jsem slyšela špatně.
"Neboj se, nenarazíš do ní. Jsi čarodějka nebo ne?" chytil mě kolem ramen Zack a posunoval mě vstříc mé smrti.

Ocitla jsem se tváří v tvář té oranžové cihlové zdi. Změřila jsem si ji od zvrchu dolů a zhluboka se nadechla.
"Nám vždycky říkali, že je lepší se rozběhnout." ozvala se máma. No, a mámy se mají poslouchat, takže jsem se rozběhla vpřed mé zkáze.

Čekala jsem, na prudký náraz ale nic se nestalo. Na chvíli se změnil vzduch z teplého na studený, ale asi po 8 sekundách mě opět ovanulo teplo.

Celou dobu jsem měla zavřené oči, takže jsem je pomalu otevřela a naskytl se mi úžasný pohled. Celé nástupiště 9 a 3/4 bylo zahalené do mlhy, tedy spíše kouře, jehož původcem byla velký komín na jasně červené lokomotivě.

"Nádhera." ozval se vedle mě Luke až jsem naskočila, vůbec jsem si ho nevšimla. Ale musela jsem uznat, že je to opravdu krásné.
"Co tady stojíte jak solné sloupy, rozloučit se a nasedat." přišel blíže můj starší bratr.

"Tak jo, mami, tati budeme ti chybět. Ty Zacku mi chybět rozhodně nebudeš. Mám vás všechny tři moc ráda." zavtipkovala jsem a postupně je objala.

"Buďte opatrní, užijte si to a pište nám." loučila se mamka ze slzami v očích, když tu mě něco napadlo.

"Zacku? Dvě otázky. V jaké jsi byl koleji?" přitočila jsem se k Zackovi.
"V Mrzimoru" usmál se.
"Merline, to mají všechny tak divný názvy?" zeptala jsem se překvapeně a Zack se smíchem kývl.

"A.. a v jaké byl.. on ?" optala jsem se opatrně. Zack se přestal smát a jeho výraz ztvrdl. V očích se mi mihl smutek.
"Ve Zmijozelu.." odpověděl tiše. Bylo mi ho líto. S Taylorem měli tak skvělý vztah.

Naposledy jsem ho pevně objala. Lucas už byl někde ve vlaku.
"Hlavně si moc nehraj s drakama. Mám tě ráda bráško." rozloučila jsem se a vydala se k vlaku.

Procházela jsem chodbou a hledala volné kupé. V jednou jsem zahlédla svého mladšího bratra jak se vesele baví se skupinkou stejně starých dětí. Musela jsem se usmát. Byli jsme úplně rozdílný.

On si dokázal najít kamarády hned a já, no já si je v Krásnohůlkách nenašla nikdy. Snad se mi v Bradavicích poštěstí.

Konečně jsem našla volné kupé. Úlevně jsem do něj zaplula a zabořila se do měkké sedačky. V hlavě mi vířily myšlenky.

O Lucase jsem se nebála, je ve věku, kdy lidem kolem něj bude připadat úžasný, že jeho bratr zabil 7 svých spolužáků. Měla jsem strach z toho, jak budou reagovat moji vrstevníci na to, že ten Taylor Hill je můj bratr.

Ponořená ve světě myšlenek jsem si ani nevšimla, že se otevřely dveře. Trhla jsem sebou, až dotyčný promluvil. Teda spíš dotyční.

"Ahoj, můžeme?" zeptal se a ukázal na sedadlo naproti mě. Pokývala jsem hlavou.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem se zbláznila a vidím dvakrát, nebo že ten jeden je hologram. Ale po tom, co se to, čemu se říká mozek vzpamatovalo, došlo mi, že jsou to dvojčata. Nejspíš.

"Jo, ehm, promiň. Ještě jsme se nepředstavili." odkašlal si ten jeden a já si s hrůzou uvědomila, že na ně cítím, jak na svatý obrázek.

"Vím, že jsem hezkej ale aby ti nevypadly oči." zasmál se druhý a já zrudla jako rajče. No, ale upozorňovat na to nemusel.

"Já jsem George a tohle je Fred." představil je první zrzek. Koho mi to připomíná?

"Není váš táta Arthur Weasley?" zeptala jsem se a ukázala na ně prstem.
"Je, jak to víš?" zeptal se udiveně Fred.
"Přátelí se s mým otcem. A můj brácha Zack pracuje s vaším bráchou Charliem." vysvětlovala jsem jim.

"Jasně, ale počkej. Tebe jsem tu nikdy neviděl a na 11ti letou holku nevypadáš." poznamenal Fred. Sklopila jsem oči k zemi. A teď to přijde, budou pryč než bych řekla Famfrpál.

"No, já dřív chodila do Krásnohůlek." řekla jsem tiše.
"Takže jsi se přistěhovala? Nepřijde mi, že bys měla francouzský přízvuk." řekl podezíravě Fred. George zatím moc nemluvil. Tuší něco?

"Ne, ne. Bydlím od malička v Londýně." vysvětlila jsem.
"Já to nechápu. Proč jsi jezdila do Francie, když jsi mohla chodit do Bradavic?" rozhodil Fred rukama. Zhluboka jsem se nadechla.

"Protože je Hillová." prolomil ticho George a ta věta zněla strašně nahlas.
"Jakože.. ségra od Hilla? Od toho Hilla?" rozšířil oči Fred a já jen nepatrně kývla.

"No, ehm, musím si ještě.. něco zařídit." řekl Fred nervózně a zvedl se k odchodu.
"Počkej přece. Je to jeho sestra, ona není ta, která... která to udělala." snažil se ho zadržet George.

Přesně tohoto jsem se bála. Muselo to přijít už tak brzy?

"Ale... je příbuzná vraha." zašeptal poslední slovo Fred a už byl pryč. George vstal, omluvně se usmál a odešel.