(PSEUDO)Drákula

Část 19.

Jedním pohybem šperk strhl a zahodil na zem.

V tu ránu se mi zatemnilo před očima. Nevím, co mě to popadlo, ale já bezmyšlenkovitě natáhl po tom starém těle a jedním pohybem jej od Daniela odhodil tak daleko, co to jen šlo. 

Praotec prosvištěl vzduchem a přistál zády na stole, na němž bylo vyskládáno občerstvení pro zdejší chásku. 

Viděl jsem překvapené výrazy, které mnohdy připomínaly až šok, když se staříkovo tělo válelo ve směsi masa a ovoce. Někteří byli tak zaskočeni tím, co jsem udělal, že se ani nehli, aby mu pomohli. Ti pohotovější se po něm natahovali ve snaze jej zvednout. 

"Vzhledem k tomu, že se nehodlám účastnit tvých rozmnožovacích aktivit a nechci, aby se Danielovi něco stalo, tak - s tvým dovolením- odcházíme," rozkřikl jsem se, abych si mohl být jistý, že mě upír slyšel. Sklonil jsem se pro řetízek, co Praotec zničil, a vrátil jej Danovi.

Naposledy se na mě podíval. Jeho pohled byl něco mezi rozzuřeným a zaskočeným, ale nemohl jsem si nevšimnout, že se tam naskýtala i špetka veselí. "Jsi až moc podobný matce!" zakřičel na mě naposledy, ale to už jsem Daniela vlekl zpět do našich komnat. 

"Co si o sobě ten odporný slizký stařec sakra myslí?!" zuřil jsem, sotva jsem Dana strčil dovnitř a kopnutím za námi zavřel. "Odporný parchant, myslí si, že všechno, na co sáhne, je jeho!"

Ještě teď jsem funěl, jak jsem se vztekal, ale to už u mě stál můj smrtelníček a pevně mě k sobě tisknul. Jeho tenké paže se mi omotaly kolem pasu a on mě k sobě táhnul snad vší silou, co mu zbyla. 

"Dane?" oslovil jsem ho zmateně. 

Daniel ke mně zvedl své velikánské oči a s ruměncem ve tváři se postavil na špičky, aby mě mohl políbit. Nic neříkal, jen mě toužebně líbal. 

Na jeho popud se naše těla dala do pohybu. Šourali jsme se po zemi, až dokud jsem nezavadil o okraj postele. Neudržel jsem balanc a převrátil nás do přikrývek. 

Daniel mi seděl na břiše a celý rudý na mě koukal. 

"Co tak najednou?" zeptal jsem se nechápavě. 

"Miluju tě," vyhrkl náhle. 

Kdyby mohl upír zblednout, tak by se mi to právě stalo. "Cože?" 

"Miluju tě, Chrisi," řekl znova.

Zvedl jsem se do sedu a dokonale zhrozen hledal v jeho výraze, jestli to myslí vážně. Civěl jsem na něj, než jsem se konečně dokázal přinutit ke slovu. "Myslím, že se pleteš, Dane," zavrtěl jsem hlavou. 

"Co?! Nepletu!" zavrtěl hlavou. Koukal na mě, jako by sám nechápal, proč takhle reaguju. "To je snad normální, po tom...všem, co se mezi náma stalo, ne?" zeptal se, hlas se mu třásl. "Zamilovat se je snad to nejpřirozenější-" 

"Proč by ses do měl zamilovat? Vždyť takhle jsme se nedohodli," mračil jsem se.

"Ale to bylo tehdy! Teď je to úplně jinak!" stál si za svým. Hlas se mu lámal čím dál víc. "Nebo...ne?" 

"Poslouchej, možná jsi jen zmatený a tohle všechno sis vyložil jinak, ale..." snažil jsem se jej uklidnit.

Vzhledem k tomu, že začal plakat, se mi to moc nedařilo. 

"Proč ses mě teda tak zastával, když mě nemáš rád?! Proč ses tak choval?!" rozkřikl se, když mu první slzy stekly po tváři. "Vždyť ty věci...co tys pro mě udělal..!" vzlykal. "To bys přece neudělal jen tak pro někoho, ne?!" 

"To je něco jiného!" řekl jsem frustrovaně. "Jsi můj smrtelník! Musím se o tebe postarat!" 

Daniel se na mě podíval. Hleděl mi do očí. "Tobě fakt jde jen o moji krev?" zeptal se. 

"Vždyť na tom přesně jsme se dohodli!" vyjekl jsem hlasitěji, než jsem zamýšlel. 

Viděl jsem, jak Danielova kůže zbledla. Svěsil ramena, jako by neměl sílu je udržet. "Takže pro tebe jsem taky celou tu dobu byl jenom tělo?" zeptal se tak tiše, až mě samotného zamrazilo. Jako by to snad ani nemluvil Dan. 

Nebyl jsem schopen odpovědět. 

Nevěděl jsem jak odpovědět. 

Daniel mě svou drobnou dlaní strčil do hrudi, jako by do ní chtěl něco vtlačit. Byl to můj prsten.

Hleděl jsem na kus šperku, ale to už chlapec stál na nohou a s brekem utíkal z místnosti. 

"Danieli, počkej!" volal jsem za ním, ale marně. 

Samozřejmě, že to bylo marné.

A ještě marnější by bylo, kdybych za ním teď šel. 

A tak jsem jen dál seděl a s prstenem v ruce a přemýšlel, kde se stala chyba.