Dcera světla a temnoty

Kapitola 15. - Oběť

Od záhadného překročení řeky uplynuly už skoro dva týdny. A i když na tom už byl Victor o poznání lépe, kulhal, a to je zpomalovalo. Jak Stella, tak i Victor nad tím přemýšleli, ale žádný z nich to nikdy neřekl nahlas. Museli to zvládnout. Nic jiného jim nezbývalo.

S každým dalším dnem, kdy se blížili k východu, byla tma trochu řidší. Ustupovala. A díky tomu oba věděli, že se blíží k cíli.

Stella nemohla uvěřit, že to zvládli. Že překonali všechny ty překážky. Společně. Stella si vzpomněla na vlčici, která jí zachránila život. Opustila je už před nějakou dobou. Ani nedostala šanci se s ní rozloučit. Ella na to asi nebyla. A taky to bylo dobře. Stella netušila, co ji na konci čeká, ale pro Ellu by to nemuselo dopadnout dobře. Vlastně pro žádného z nich.

Ale snažila se chmurné myšlenky vyhnat z hlavy. Musela se soustředit. Netušila, co přijde, ale stejně jako Victor věděla, že ať už bude poslední překážka jakákoliv, lehká rozhodně ne.

Ale jak dny postupovaly, tak si oba uvědomovali, že to jednou skončí. A po celém tom dobrodružství zůstane jen vzpomínka. V lepším případě fantastický příběh. A čím víc se blížil okamžik, který změní život oběma, tím víc byli nervózní a oháněli se ostrými slovy stejně jako Stella dýkami. Udržovalo je to bdělé, ve střehu. Při životě.

Ten den byl ještě horší než ty předchozí. Oba už podvědomě vycítili, že konec není daleko. Stella se Victora zase chystala podepřít a on ji zase odbyl. Jeho hrdost byla zřejmě uražena a Stella si domyslela, že jeho ego muselo zřejmě hodně utrpět, když nějaká obyčejná holka vyvázla bez zranění a on – úžasný lovec démonů – málem zemřel. Často si ho kvůli tomu dobírala, ale dnes ne. Dnes bylo něco jinak. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Snad podvědomě tušila, že konec je tak blízko a nechtěla, aby se pohádali. Nechtěla, aby na ni vzpomínal ve zlém.

Cítil to i Victor. Viděla jeho  ostražitý pohled. Všechno upřeně pozoroval. Stačilo, když jen zafoukal vítr a pohrál si s listy těch pár stromů, které se v jejich blízkosti nacházely a Stella by přísahala, že kdyby Victor mohl normálně chodit, ani by to nepostřehla a on by prohledával koruny stromů. Jenže Victora naneštěstí držela na zemi zraněná noha, a tak nemohl nic podniknout, za což Stella bohům z celého srdce děkovala. Nevěděla, co by dělala, kdyby se mu ještě něco stalo. Nevěděla, kdy se to stalo, ale začalo jí na něm záležet. Nemohla o něj přijít.

Už tak měla nervy na pochodu a Victorovo chování jí moc nepomohlo. Byla akorát paranoidní. Pomalu se bála vlastního stínu, který byl sotva patrný, ale byl tam. Svůj stín ještě nikdy neviděla venku. Vždy to bylo jen doma. Fascinovalo ji to.

Přála si, aby tu byla Carmen a mohla to všechno vidět. Bylo to tu nádherné. Když si vzpomněla na svou mladší sestřičku, píchlo ji srdce. Nevěděla o ní nic. Byla v pořádku? Stella v to doufala. Musela, nic jiného jí totiž nezbývalo.

Když se vracela k posledním hodinám, které spolu prožili, doufala, že Carmen byla šťastná. Protože ona byla. V rámci možností.

Její malá sestřička jí chyběla. O tom nebyl pochyb, ale byla ráda, že s ní nešla. Vše by se tím jen zkomplikovalo a Stella měla ráda jednoduché věci. Prosté. Takové, které zraňují co nejméně.

Přítomnost Carmen by ji jen znervózňovala a bylo by jen otázkou času, než by udělala nějakou chybu. A přítomnost prakticky cizího muže tě neznervózňuje? ptal se kousavý hlásek v její hlavě. To je něco jiného, odpověděla nevrle. Vážně si teď povídala sama se sebou? Bože, kam až to došla?

„Mračíš se," konstatoval Victor. „Hmm," odpověděla Stella, která se v rychlosti snažila uvolnit svůj obličej. Zdálo se však, že ten naschvál ztuhnul a nejde s ním pohnout. Povzdechla si. „Co se děje, princezno?" zeptal se. To oslovení ji přinutilo malinko pozvednout koutky. On přesně věděl, co dělá. „Já jen... Co bude na konci?" zeptala se ho, jako by to snad on mohl vědět.